Tento pojem, který u starých Řeků označoval „černou žluč“, se poprvé objevil v Hippokratových spisech. Hippokrates užíval pojem „melancholik“, k označení člověka, který je nespolečenský, emocionální, pesimistický a zasněný. Dával takovou povahu do souvislosti s přítomností velkého množství žluči v těle dotyčného. Ve stejném období byl pojem užíván rovněž ve významu „duševně nemocný“ anebo „blázen.“ Tak ho vnímal a používal například Aristoteles.

V jogínské koncepci je melancholie charakteristická stavem převládající receptivity (jin (-)), která, s větší či menší periodicitou činí člověka (v důsledku oslabení harmonické aktivace řídícího mentálního centra – ádžňá čakra) náchylným k rezonanci s ďábelskými subtilními energiemi určitých sfér v makrokosmu, které odpovídají peklům anebo mezilehlým oblastem typu „očistce“.

Nazíráme-li na ni jako na čistě klinickou diagnózu podloženou psychopatologicky a nosologicky (pozn. překl. nauka o nemocech), vyznačuje se melancholie snížením dispozičního tonusu v různých stupních a z toho plynoucím oslabením psychomotorické aktivity; dále se o melancholii uvádí, že se může někdy rozvíjet s určitou periodicitou. Galen (130-201 n.l.) věřil, že tato nemoc vzniká rozlitím černé žluči v mozku a tím vysvětloval souvislost mezi psychickými a somatickými příznaky, které spojoval s hypochondrií.

Na závěr se dá říci, že melancholie představuje škodlivý rezonanční stav, vyvolávající mimo jiné psycho-morální depresi a neodbytný smutek, inspirovaný často pesimismem a provázený scestným a naprosto nepodloženým pocitem viny. Ve chvíli, kdy melancholie překročí určitou mez, stává se patologickou nemocí, k čemuž dochází vlivem subtilních makrokosmických rezonancí působících poruchy, a je zahrnována do diagnózy maniodepresivní psychózy jako její alternativní symptom.

Termín taktéž označuje depresivní úzkost.