Slovo pochází z latinského alienare („stát se cizím“). Pojem má psychologický význam (šílenství), sociologický význam (rozpad vztahu mezi jednotlivcem a ostatními) a náboženský význam (rozpad spojení s božstvím). Někteří lidé definují odcizení jako stav, kdy už člověk není v důsledku následování určitých vnějších podmínek (náboženských, ekonomických, politických) sám sobě pánem, stává se střídavě objektem a otrokem objektů, zejména peněz.

Mnoho lidí má za to, že odcizení je, kvůli odloučení od Boha vlastní charakteristikou lidské existence.

Odcizení vzniká: z rozporu mezi ideálním - reálným; z dualismu objekt - subjekt; prostřednictvím pokřivení autentického prožitku „bytí ve světě“ daného potřebou přizpůsobit se světu existujícímu, do něhož byl člověk vržen a který se snaží změnit - přizpůsobit se způsobem, který vyvolává nejednoznačnost, neopravdovost v komunikaci, bezvýraznost; od okamžiku, kdy se člověk stal osobností, kterou se pak snaží překročit, aby se dostal k druhým; z rozkolu mezi skutečným, autentickým stavem bytí člověka a jeho existenciálním statutem, který přináší „ontologickou nejistotu“, což vede až k absolutní samotě, protože autenticita jeho bytosti byla ztracena a na jejím místě se usídlila ne-autenticita v interakcích s ostatními lidmi, popř. společenskými institucemi; z existence propasti mezi „základními lidskými potřebami“ (uznání, naplnění, láska, štěstí, city) a společenskou odezvou na ně, jež je vždy nutně omezená – tato propast je všudypřítomná a nevyhnutelná; a z konfliktů mezi zvnitřněnou autoritou (prostřednictvím nadměrné socializace dětí) a touhou po svobodě.

Jean Jacques Rousseau jako první spojil odcizení se společenským přijetím a ztotožnil ho se společenskou smlouvou. Odcizení je podle něj akt, v němž se každý účastník smlouvy vzdává svých přirozených práv ve prospěch komunity a „dávaje sám sebe všem, nedává se nikomu“. Někteří tvrdí, že společnost jednotlivce odcizuje a brání mu v naplnění základních potřeb (potřeba tvořivé činnosti, oslabení společenských vztahů s ostatními, potřeba mít vlastní identitu). Další hovoří o subtilních společenských mechanismech podmiňování a represe, o pocitu marnosti a absurdity vycházející ze spletitosti společenských systémů, které jsou plné zbytečných rozhovorů a vyšinutých předsudků, jejichž smysl člověk (jednotlivec) nechápe.

V současnosti existuje moderní pracovní hypotéza odcizení, které se projevuje v pěti rozměrech:

1. Nedostatek vlivu (přesvědčení, že nemůžeme určovat/kontrolovat zamýšlené výsledky našich činností).
2. Nedostatek smyslu (stav zmatku, nejasnost v tom, jak bychom měli směřovat vlastní život).
3. Anomie (zmatek hodnot, nepřítomnost norem, principů, přesvědčení, že kýžených cílů lze dosáhnout jenom nelegitimními prostředky).
4. Společenská izolace (nesouhlas s přesvědčeními a ideály kolektivu nebo skupiny, kterých jsme členy).
5. Odcizení sobě samému, neboli sebe-odcizení - z neschopnosti nalézt vlastní zdroje k překonání pocitu odcizení (pocit, že všechno, co děláme, je diktováno vnějšími silami. Vlastní život se jeví jako něco cizího, v čemž nenacházíme sami sebe, a v důsledku toho je hluboce neuspokojivý).

Duševně odcizený „zapomíná“, že tím, kdo tvoří jeho svět, je on sám, společně s ostatními. Stává se součtem objektů vnímaných jako „standard objektivní skutečnosti“. Objevuje se „falešné vědomí“, a sice odosobnění, které sestává z nereálného vědomí odcizené osoby neschopné kriticky posoudit obsah vlastní psychiky, a které má původ v „degradaci dialektické schopnosti prožívat“.