Odpoutanost je, dalo by se říct, stavem člověka, který již není vůbec anebo takřka vůbec připoutaný. Odpoutanost působí, že na nás již takřka nepůsobí, vše, co vzniká a děje se v našem vnitřním světě, stejně jako cokoli, co se děje venku. Zaujímáme přitom nepopsatelný postoj velmi klidného a tichého svědka, který se obrazně řečeno dívá na všechno jakoby z velké výšky, aniž by ho cokoli zneklidňovalo.

Když jsme odpoutaní, vnímáme vše, jakoby naše vědomí bylo a zůstávalo dokonale čistým zrcadlem. Opravdová odpoutanost neznamená v žádném případě lhostejnost, nezájem anebo necitelnost. Skutečná odpoutanost je vždy nepochybným ukazatelem míry probuzení a dynamizace v mikrokosmu naší bytosti jak, v první řadě, vidžňánamajakóši, tak druhotně také ánandamajakóši. Velmi silný a bezmála setrvalý stav skutečné stálé odpoutanosti ukazuje, že daný člověk dosáhl zjevení individuálního nejvyššího Já, átman.

Velmi silný stav opravdové odpoutanosti značí, že u dotyčného byla karmická pouta takřka bezezbytku rozpuštěna. Ohromný stav opravdové, naprosté, nesmírně mocné a setrvalé odpoutanosti je jasným definujícím rysem velkých duchovně osvobozených lidí a velkých mudrců. Opravdová odpoutanost je stavem transcendentních lidí, kteří odkudsi z velmi velké výšky kontemplují celý projev jako dokonalí, klidní a tišší svědci, aniž by je to činilo lhostejnými a necitelnými vůči všemu, co je a se projevuje, jak v jejich vlastním vnitřním vesmíru, tak navenek.

V případě opravdové odpoutanosti se soucit, altruismus, láska, laskavost, nadšení, dobrá vůle, zdravý humor, obětavost, moudrost a láska k Bohu projevují spontánně a svobodně. Opravdová odpoutanost nám dovoluje přestat přikládat nadměrný význam nepodstatným skutečnostem a situacím. Přináší s sebou nebývalou lehkost a spontaneitu, svobodu, které se stávají trvalými rysy člověka – jak dovnitř, tak navenek.

Opravdová odpoutanost současně vyvolává blaženou prázdnotu, kterou připravení lidé vnímají spontánně a přirozeně. V běžném, stádním myšlení dodnes přetrvává zcela mylné přesvědčení, že odpoutanost ve skutečnosti znamená nezájem, naprostou lhostejnost a necitelnost – což je hluboký omyl! Skutečná odpoutanost přitom v naší bytosti vyvolává nevýslovný neosobní stav, který s úžasem a okouzlením prožívají všichni, kdo jí dosáhli. Neosobní stavy, které se dostavují, jsou, dalo by se říct, zcela nezávislé na všech našich osobnostních rysech.

Mohli bychom dodat, že opravdová odpoutanost je tajemný neosobní stav vědomí, který se projevuje v našem vnitřním vesmíru. Stav opravdové odpoutanosti působí, že se daná osoba s udivující lehkostí ztotožňuje s čímkoli a tak poznává vědomí neosobnosti, latentně přítomné v každém z nás. To nám pomáhá vytušit fascinující existenci božské jiskry, nejvyššího Já, átman, v každém z nás.

Opravdová odpoutanost probouzí a v našem vnitřním vesmíru čím dál tím víc dynamizuje tak zvané neosobní uvažování, které je ve skutečnosti projevem nadmysli, vidžňánamajakóši, v naší bytosti. Tímto způsobem se v naší bytosti hlásí o slovo nepopsatelná nadmentální inteligence, která jakoby nepatřila naší individualitě. Je to tajemné zrcadlení univerzální inteligence Boha, ke které určitým způsobem náleží.

Předmětem této neosobní inteligence úzce spjaté s nadmyslí jsou věčné pravdy, které emanovaly z Boha Otce. Poznáváme, že všechny tyto věčné pravdy mají ohnisko své platnosti v Bohu Otci a je možné jim snadno porozumět právě za pomoci neosobní inteligence, kterou nám zpřístupňuje skutečná odpoutanost. Všichni, v kom se probouzí tato tajemná neosobní inteligence, poznávají tyto věčné pravdy stejným způsobem a s úžasem chápou, že každá z nich vždy existovala.

Opravdová odpoutanost nám současně dává skutečně nestranný pohled na věc. Nestrannost je perspektiva, kterou spontánně zaujímáme, jakmile jsme se zcela odpoutali ode všech zájmů, všech závazků a jakýchkoli osobních citů a vztahů. Objevuje se v nás tak cosi naprosto neutrálního, objektivního a univerzálního. Pak se stáváme a jsme svého druhu nestrannými svědky. Tento stav vede k tomu, že se vůči všem ostatním chováme právě tak, jak by se nám samotným líbilo, aby se chovali k nám. Opravdová nestrannost znamená nedělat výjimky podle vlastních osobních preferencí.

Mohli bychom ještě dodat, že úplná duchovní odpoutanost odpovídá vstupu do stavu naprostého božského klidu – vysoce duchovního stavu, který se celkově vzato vyznačuje blaženou prázdnotou nepředstavitelné hloubky a síly. Tato naprostá duchovní odpoutanost je ve skutečnosti ztotožnitelná s dokonalou odpoutaností vůči celému makrokosmickému projevu, který je viděn jako zcela podmíněný, nestálý a pomíjivý. Tato naprostá duchovní odpoutanost má jako bezprostřední účinek naprosté oproštění člověka ode všeho životního neklidu a nestálosti či jinak řečeno jeho vyvázání z iluzorního plynutí proměnlivých forem. Tato nejvyšší duchovní odpoutanost nám umožňuje definitivně přejít od obvodu do konečného středu – nejvyššího nesmrtelného Já, átman.

Autentická duchovní cesta, kterou procházíme až do jejího konce, je neocenitelný poklad, protože nám pomáhá dosáhnout blažených břehů nejvyšší odpoutanosti. Jak lze snadno vidět, tento první důležitý postoj fakticky vyžaduje účast harmonické vyšší bdělosti a odpoutanosti. Umožňuje nám pozorovat přesně tímto způsobem – s vyšší bdělostí a odpoutaností – naprosto všechny myšlenky, které nás napadají, když prožíváme plně a hluboce přítomnou chvíli, aniž bychom je i jen v náznaku posuzovali. Pomocí tohoto důležitého postoje máme být vždy schopní jakoukoli myšlenku či obecně vzato všechny myšlenky, které nás napadají, prostě a jednoduše pozorovat, zatímco prožíváme plně a hluboce přítomnou chvíli, aniž bychom je jakkoli posuzovali.

Mimo jiné nás tento postoj vede k uvyknutí nepodmíněně a objektivně přijímat vše, co nám život přináší a také vše, co vyjadřují ostatní – vždy s postojem prostým posuzování; protože přitom jsme jako dokonale krystalicky čisté zrcadlo, v němž se jednoduše bez jakéhokoli zkreslení nebo změny odráží vše, co se děje v nás i mimo nás, zatímco žijeme v přítomné chvíli. Když náležitě všechny tyto skutečnosti zkoumáme, vidíme, že do sebe harmonicky zapadají, jako části skládačky a dokonale interagují v mezích celku vnitřního vesmíru naší bytosti. Tak dokážeme čím dál tím jasněji pochopit, že jak v mikrokosmu naší bytosti, tak v makrokosmu je všechno, co je, uspořádáno holograficky, což působí, že část je začleněna v celku, zatímco celek se zrcadlí a je neustále obsažen v kterékoli části – a tak se rodí udivující globální struktura.