Odpuštění lze chápat jako náboženský anebo jako laický pojem, což je důvodem, proč se definice odpuštění značně liší v závislosti na úhlu pohledu, z něhož je na odpuštění pohlíženo – náboženského či světského.

Z antropologického hlediska je odpuštění pojmem společným celému lidstvu, základním prvkem všech duchovních tradic, dlouze diskutovaným teology a filosofy po celá tisíciletí. Ačkoli jeho kořeny lze nalézt v naukách největších náboženství světa a je v těchto uskupeních různě interpretován, pojem odpuštění s sebou přináší všeobecně platnou myšlenku – opustit minulost, tedy vzdát se závislosti na minulém.

Odpuštění – jako slovo i jako čin – bylo donedávna ne-li nepřítomné, pak zjevně přehlížené odborníky v profesích, jež mají za cíl pomáhat bližním. Analyzujeme-li tento problém z časového hlediska, je pojem odpuštění v terapeutických profesích a teoriích relativně nový a psychoanalytici jako Freud, Adler, Horney a Frankl toto téma svorně ignorují. Podle McCullougha, Pargamenta a Thoresena existovalo mezi lety 1932 a 1980 období, kdy se téma odpuštění v publikacích specifických těmto profesím objevovalo. Přesto však je pozornost věnovaná tomuto pojmu ve vědecké literatuře zanedbatelná.

Pravdou je, že specializovaná literatura k tomuto tématu je natolik omezená, že důležitost a užitečnost odpuštění jako terapeutického nástroje byla uznána za významnou teprve v posledních letech. V jednom článku napsaném v roce 1986, Fitzgibbons naznačuje fakt, že vědci a psychoterapeuti se vyhýbali problematice odpuštění, protože toto téma bylo zdánlivě vyhrazeno teologům.

Jisté je, že na začátku 80. let 20. století vážný zájem o tento terapeutický přístup začal stoupat, i když někteří badatelé naznačují, že v tuto chvíli na téma odpuštění prakticky neexistuje žádná vědecká literatura.

Přistupujeme-li k problematice odpuštění – jako ústřednímu principu židovsko-křesťanské víry – lze říci, že se tento pojem nachází na hranici mezi spiritualitou a psychoterapií a ačkoli nelze hovořit o jediné definici odpuštění, Thorsen, Harris a Luskin naznačují řadu klíčových prvků, jako je: rozhodnutí omezit destruktivní myšlenky, pocity a chování (jako je pocit viny či hněv) vůči někomu, kdo ublížil anebo vůči nějaké situaci.

Když se nám skutečně podaří odpustit, vzniklé odpuštění neznamená nutně zapomnění (tedy úplné vytlačení z paměti) ani ignorování toho, co nás ranilo. Odpuštění neznamená ani scestně předstírat, že se vůbec nic nestalo (a sahat po nejrůznějších spekulativních či zjevně scestných argumentech). Odpuštění naopak předpokládá jasné a odpoutané prozkoumání utrpení či zranění ze všech úhlů pohledu a následně jejich úplné vyléčení prostřednictvím božské subtilní energie odpuštění, jež působí simultánní účinky na úrovni duše.