Optimismus (z latinského optimus „nejlepší“) je převážně zaujímané stanovisko, vytvářející v nás rezonanci s blahodárnými subtilními energiemi z makrokosmu, podle nějž nás realita vede k neustálému zdokonalování a štěstí a člověk i svět bez ustání prodělávají duchovní pokrok, směřují k lepší, božské budoucnosti. Optimistické koncepce, úzce související s teoriemi duchovního a mravního pokroku, tvrdí, že člověk má možnost přiblížit se ideálům dobra a spravedlnosti, které nakonec zvítězí nad zlem a nespravedlností; je schopen neomezeného mentálního a duchovního rozvoje a může být šťastný.

Optimistické teorie, opřené o nejrůznější argumenty, byly zpravidla šířeny pozitivně orientovanými lidmi na duchovním vzestupu. Některé idealistické teorie také uznávají existenci absolutního dobra a spravedlnosti, ty ale podle nich náleží pouze „onomu světu“. Ačkoli středověcí křesťanští filosofové počítali, že zlo bude nakonec odstraněno, dívali se na vítězství dobra chybně, jako na něco, co je možné pouze v „ráji“, zatímco v pozemském životě je člověk odsouzen k utrpení za hříchy, kterých se dopustil. Takový optimismus je však falešný a rovný pesimismu, neboť postuluje nemožnost vykořenění zla, fatalitu lidského neštěstí ve skutečném životě.

V návaznosti na tradici starověkých mudrců, kteří zastávali ideje optimismu, došly optimistické teorie širšího uznání v koncepcích renesančních myslitelů, jakož i u některých zástupců klasického německého idealismu. Jako filosofická teorie byl optimismus mimořádně rozpracován v díle G. Leibnize, který měl existující svět za „nejlepší z možných světů“.

Jóga stojí na důsledně optimistické teorii, která v nás zakládá, skrze přímou zkušenost, víru v budoucnost a možnost vítězství dobra, spravedlnosti a štěstí, jehož lze dosáhnout skrze poznání a respektování objektivních, božských zákonů makrokosmu. Na rozdíl od idealistických, více či méně mylných, metafyzických a utopických koncepcí, které prakticky ospravedlňují a petrifikují tělesné a mravní zlo lidí, koncepce světa systému jógy prosazuje aktivní chápání optimismu, které od aspirantů na dokonalost žádá, aby bojovali proti zlu a nespravedlnosti, reálným příčinám neštěstí jak se dá a vědomě v sobě probouzeli a posilovali dobro a božskou harmonii, čímž objektivně vznikají předpoklady štěstí těch, kdo s nimi přijdou do kontaktu, neboť počínají-li si neustále takto, urychluje se tvořivou aktivitou rytmus duchovního pokroku.

Jogínskému optimismu je zároveň cizí jakékoli utopické chápání, podle něhož štěstí propukne naráz anebo jej bude dosaženo absolutním způsobem, automaticky, bez úsilí, beze snahy a přispění samotných aspirantů; naopak, v jogínské etice představuje optimismus koncepci založenou na velké důvěře v Boha a v život, která se s celou pozorností soustředí na zdokonalení přítomnosti, boj proti starému a chybnému, všemožným nedostatkům a překážkám.

Optimistický člověk, který jógu praktikuje správně, není pasivní snílek, ale někdo, kdo aktivně jde za ideálem štěstí svého i všech ostatních, kdo k němu aspirují. V tomto smyslu představují v józe optimistické koncepce silně mobilizující faktor a plnou důvěru v Boha, jeho blahodárné, harmonické, pozitivní a všemohoucí energie, přispívající k rychlému rozvoji a upevnění tvořivých schopností člověka, k utváření a rozvinutí kladných mravních rysů.

Optimismus je koncepcí o člověku, životě, dobru, štěstí, harmonii, Bohu, která se staví za dosažitelnost duchovní dokonalosti člověka, štěstí, soustavného zlepšování jeho životních podmínek, vnitřní duševní, mentální a duchovní pokrok. Systém jógy představuje svrchovaně optimistickou koncepci, která je zároveň přímo ověřitelná v okamžiku dosažení blaženého stavu kosmického vědomí, známého v józe pod označením samádhi (božská extáze). Jóga tvrdí, že absolutní štěstí je pro člověka dosažitelné. Optimismus je i rysem individuálního charakteru, který spočívá v převládající rezonanci s blahodárnými, ušlechtilými subtilními energiemi z makrokosmu a sklonu pohlížet na svět z jeho lepší stránky, předpokládat a očekávat to lepší a šťastnější, boží vlídnost, zdraví a harmonii.

Závěrem můžeme říct, že optimismus je vůči pesimismu protikladným, převládajícím mravním a existenciálním postojem, jehož osou je víra v oprávněnou a neomezenou možnost člověka dosáhnout štěstí, zdraví, duchovního vývoje, spokojenosti se sebou a harmonického naplnění vlastní bytosti; postojem, který člověka provede, prostřednictvím odpovídajících, rozhodných snah zákruty osudu, k rozuzlení v souladu s jeho tužbami a aspiracemi. Jako stav ducha, filosofický postulát, chápe ontologický optimismus celý vesmír jako dokonalý celek (Leibniz – existující, Bohem stvořený svět je nejlepší možný) anebo jako skutečnost, která přirozeně tíhne k mravní a duchovní dokonalosti.

Zastaralé a neobeznámené chápání tak-zvaného gnozeologického optimismu postuluje, v protikladu k různým variantám relativismu, skepticismu či agnosticismu, že svět je neomezeně poznatelný, prostřednictvím neustálého vědeckého pokroku.

Optimismus, jako charakterový rys značí: postoj, skrze nějž vidí jedinec takřka vše kolem sebe (fakta, osoby, činnosti, vztahy, situace, atd.), z hlediska účinných řešení, příznivě. (převážně sangvinické chování napomáhá vytvoření takového charakterového rysu, díky harmonické dynamizaci anáhatačakry).