Nejvyšší síla, jejím základem je (božská) makrokosmická milost, jejími atributy jsou: oddanost, obětavost, láska a soucit. Kdo vládne nejvyšší silou, magickou všemohoucností, nikdy jí nepoužije ke konání skutků daných iluzí (májá), jinak řečeno k jednání pramenícímu z pýchy a sobectví.

První a nejdůležitější silou, o kterou musíme v praxi jógy usilovat, je sebeovládání. Síly přírody (ať už viditelné nebo subtilní) vždy ovládne pouze ten, kdo ovládá sám sebe. Síla má dvojí povahu: dobro a zlo. V případě nižších siddhi, které zvyšují sobectví, vnitřní hlas praktikantovi našeptává: „Zůstaň tam, kam jsi dospěl, sestup níž, tak vychutnáš bezprostřední úspěchy, náruživé tělesné a domýšlivé radovánky se smísí, aby ti nachystaly ten nejlahodnější nápoj.“ Avšak to je hlas prokletý.

V případě vyšších siddhi, které sobectví zcela ničí, vnitřní hlas šeptá ve velkolepém majestátním hymnu: „Zdvojnásob své úsilí, stoupej stále výš, neustávej, dokud nedospěješ až na konec. Musíš vystoupat do svahu: jak se budeš postupně vzdalovat od lákavé propasti, nepříjemná a svízelná cesta se pod tvými kroky stane vlídnější a výše na svahu spatříš ‚květiny‘. Tyto ‚květiny‘ jsou sny myslitelů, vznešené aspirace mudrců, oběti mučedníků, čistá láska světců, které jim daly vyrůst pod sluncem Ducha. Vystup k nim a ztotožni se s nimi, duše vyvolená.“

V józe se musíme z celého srdce vrhnout do oceánu pravdy a utonout v neosobnosti absolutního vědomí, ne se jen váhavě a napůl ponořit. Zasvěcení do jógy předpokládá naprosté odevzdání sebe sama. Jestliže adept ještě pořád miluje něco zde na zemi, bude zde zadržen, byť by vlásek činící z něj otroka byl sebetenčí.