Pesimismus (z latinského pessimus „velmi zlý, nejhorší“) je převážně zaujímané stanovisko, které v nás vytváří rezonanci se škodlivými subtilními energiemi z makrokosmu, podle nějž je nadvláda zla, utrpení a nespravedlnosti ve světě nevyhnutelná a které se staví za názor, že odpor vůči tomu je marný a pokrok nemožný. Oproti optimismu je pesimismus obecně vzato odrazem absence duchovního pohledu na věc a znamením krizové situace společností, velkých skupin lidí a osob v těžkých chvílích či v úpadku. Pesimistické postoje pronikají i do řad lidí dezorientovaných, nešťastných, nevyrovnaných či na scestí, zejména v obdobích zesíleného materialismu, zániku víry v Boha, válek či živelných katastrof.

Pesimismem se vyznačovala a vyznačuje řada víceméně pomýlených náboženských a filosofických koncepcí. V období moderny byl pesimismus představován německým myslitelem Schopenhauerem a v současnosti je příznačně přítomný v mylných koncepcích některých existencialistických a novotomistických filosofů, jakož i některých velkých umělců, u nichž je zpravidla výsledkem dramatického konfliktu mezi jejich ideálem dokonalosti a tísnivou omezeností, v nichž setrvávají a žijí. Z mravního pohledu šíří pesimismus strach z budoucnosti, bezmoc a zoufalství, přesvědčení o nesmyslnosti jakýchkoli snah, a jeho posledním východiskem je sebevražda; to vše postupně klíčí, rozvíjí se a posiluje díky subtilním rezonancím s energiemi zla, neštěstí, strachu, sobectví, nenávisti, které se nachází v makrokosmu.

Pesimista je nespolečenský člověk, který ze sobectví odmítá anebo potlačuje lásku a sám se, díky svému negativnímu způsobu myšlení a jednání zbavuje tvořivých sil a uzavírá si jakoukoli možnost, jak se vysvobodit z neštěstí, bolesti, utrpení či selhání, přičemž se zároveň staví proti blahodárným snahám ostatních. Jóga odmítá pesimistický pohled na svět a člověka a bojuje proti pesimistickému smýšlení, jako vůči něčemu, co odporuje pravdě a stává se překážkou na cestě fyzického a duchovního pokroku. Jóga prosazuje optimismus za všech situací, avšak nepopírá skutečnost, že v některých chvílích, kdy nám schází dostatečná síla, se může ukázat, že zlo je silnější a dokáže neduživé dobro přemoci; neskrývá před lidmi existenci nemocí a bolesti, možnost selhání, nevyhnutelnost boje s těžkostmi. 

Jogínská etika, vycházející z rozborů těchto jevů z hlediska přirozených božských zákonů a uvědomění si duchovního a mravního pokroku, k němuž v poslední instanci dochází, neustále prosazuje optimistickou koncepci, která vyžaduje, abychom se zlu stavěli na odpor a tváří v tvář s ním se nevzdávali a která stojí za schopností člověka vstoupit do rezonance s božskými subtilními energiemi z makrokosmu přinášejícími štěstí, harmonii a zdraví a přemoci tak smůlu, stát se šťastným prostřednictvím blahodárných činností a kreativním bojem. Pesimismus je, coby popření optimismu, jakýmkoli postojem, který tvrdí, že zlo předčí dobro, bolest potěšení, neštěstí štěstí a že člověk není schopen postavit se negativnímu a škodlivému běhu věcí.

Závěrem lze říct, že pesimismus je převládající, vůči optimismu protikladný postoj. Z onto-kosmologického hlediska se pesimismus dívá na zlo (s nímž takřka nepřetržitě, zpravidla nevědomě, rezonuje) jako na jeden ze základních stavebních prvků světa, který má tak ze své povahy navždy zůstat nenaplněný, absurdní, nesmyslný, nedokonalý, neboť v sobě nese semínko sváru, sebezničení a neopravdovosti. Na etické rovině zpochybňují pesimistické názory zdokonalitelnost lidského údělu, který popisují v ponurých barvách, jako nenapravitelně marné, k neúspěchu odsouzené zápolení s utrpením, neštěstím, klamem a neřestí; z těchto premis vyplývá naprostá nedůvěra v budoucnost lidstva a v možnost duchovního pokroku. Paralelně s tímto etickým významem pesimismu se někdy používá i pojem pesimismus gnoseologický (spojovaný s různými variantami skepticismu a agnosticismu), jehož obsahem je částečné či naprosté popírání schopnosti člověka nabýt nepochybné poznání o skutečném světě, své nesmrtelné podstatě (duchu-átmanu) a vlastní bytosti.

Pesimismus, který zpravidla vyjadřuje kritickou reakci na omezenost naivního, nekritického a zavádějícího optimismu, není oproti němu o nic méně jednostranný, neboť absolutizuje dílčí dějinná omezení určitého konkrétního a pomíjivého kontextu a přisuzuje je lidstvu jako celku. S těmito pesimistickými akcenty je možné se setkat v některých mýtech starověkých společností (Gilgameš, Pandořina skříňka, prvotní hřích a další), kde se jim rovněž dostalo podpory filosofických argumentů (kyrénští, stoicismus). Jedna z nejznámějších systematických formulací pesimistické doktríny se objevuje v Schopenhaurově filosofii; dalšími známými zastánci pesimismu jsou Eduard von Hartman, Oswald Spengler anebo existencialističtí filosofové.