Je psychicky druhotný proces, spojený s myšlením, který předpokládá používání mentálních obrazů k jejich sestavení či skládání, směřující k realitě, možnostem, budoucnosti a k vyvolávání nového ve formě intuitivních znovunalezených sestavení, mentálních obrazů ikonických (vizuálních) úrovní nebo projektů. Jóga to charakterizuje jako „schopnost představovat si živé objekty nebo schopnost vynalézat, vymýšlet“. Psychologie definuje představivost jako „vlastnost, která má obrazy poskládat v nových sestaveních“.

Podle jogínů není představivost omezena jen na elementární funkci reprodukčního představování, tj. fixace a živé vyvolání zkušenosti ve tvaru obrazů, ale je považována za proces a produkt nové restrukturace zkušenosti a její překonání skrze nové obrazy, které nepocházejí z paměti, ačkoli je paměť vždy do velké míry zdroj představivosti. I když představivost rekonstruuje něco reálného na základě verbálního popisu a jiných nepřímých ukazatelů, nesplete se s přímou vzpomínkou, protože nevyplývá z vnímání, ale je alespoň pro subjekt novou konstrukcí. Skrze představivost se vyhneme běžnému proudění věcí. Vnímat a představovat jsou stejné protiklady jako přítomnost a nepřítomnost. Skrze „vyvolaný dynamismus“ a díky faktu, že představované předivo, na které se dostáváme, není prožívané jako událost, která by patřila do zkušeností subjektu, jsou konstrukce vyvolané na základě představivosti rozdílné od vzpomínek. Ty jsou vždy retrospektivní, zatímco kompozice představivosti jsou prospektivní nebo netemporální (nadčasové).

A co se týče rekonstrukční transformace nebo konstrukční transformace, je představivost paralelní s inteligencí, protože působí na neznámé, které překoná vyrovnávajícím nebo předurčujícím způsobem. Představivost je v tomto směru, tj. překonání skutečnosti, synonymem s fantazií. V tvořivém činu se představivost a inteligence pevně spojují. Tantrajóga soudí, že fantazie slouží k doplnění a rozšíření skutečnosti, protože nabízí nové možnosti skrze probuzení a zvětšování rezonance s určitými subtilními paralelními světy.

Původ představivosti je v rozmanité činnosti, ze které vytáhne transformační schémata sloužící mysli k transformaci dat zkušeností pomocí impulsu přání a vztahujících se k určitému cíli. Schopnost představovat si něco napřed v mysli a pak to zrealizovat ve skutečnosti je specifickou lidskou vlastností. Na této úrovni, „cvičením s obrázky“, se představivost rozvíjí jako zvláštní forma inteligence a záleží na schopnosti zvnitřnění fyzické činnosti, na sestavení skupin podnětů a operačních skupin, na zapojení určitých činitelů, které mohou mít funkce zprostředkovatelů obrazů, ale které zůstávají skryty „za“ a nejsou zjevné jako v případě abstraktního myšlení. Existuje konkrétní myšlení pomocí figurálních obrázků obdařených konceptuálními vlastnostmi.

Pro proces s opačným vývojem jako „figurální koncept“ byl přijat název konceptuální představivost. Tato tendence ztotožňování názoru s obrázky se ale nemůže naplnit jinak než v případě jejich poznání a poznání vzájemných geometrických vztahů. Kromě toho obraz jako plynulý a souvztažný tvar, prostorově strukturovaný, zůstává odlišný od abstraktního nápadu. Pouze ve velmi vysokých formách jógy je možné myšlení, které nepředpokládá i vyjevování obrazů používaných při smyslové zkušenosti nebo těch, které vyplývají z abstraktních sestav, jako jsou zobrazování a jejich konkretizace.

Logické myšlení a představivost, tak jak zjistili jogíni, jsou doplňující a v určitých aspektech splynou až do ztotožňování. Přitom ale neexistují důvody, abychom představivost úplně rozpustili v myšlení. Fakt, že vyvíjená představivost předpokládá i symbolismus a že obrazy jsou občas rozděleny pomocí odražených abstraktních jevů a jsou znovu sestaveny na základě logických schémat, neospravedlňuje ignorovat to, že zatímco myšlení má tendenci ke konceptuální polarizaci a k teoretickému sestavení a jeho základní metodou je rozum, představivost má tendenci k intuitivnímu mentálnímu naplnění, ke složitému intuitivnímu smyslovému sestavení osvobozenému od jakýchkoli pravidel (fantasie transformuje nemožné v ideální možnost). Forma, která definuje představivost, je neomezené smíšení, které vede k imaginární projekci, ke skládání něčeho, obdařeného na mentální úrovni věrohodností, ačkoli by to mohlo být velmi vzdáleno od objektivních údajů.

Jogíni zjistili již před tisíci lety, že imaginativní procesy vyvolávají rezonanční procesy s určitými subtilními energiemi z makrokosmu. Myšlení působí více na vertikálu indukčně-deduktivní, zatímco představivost se přemísťuje na horizontálu na určité úrovni mezi konkrétní vnímání a logický abstrakt, působí převážně skrze analogie a transpozice. Ovšem představivost může používat všechna operační schémata logického myšlení a tento způsob zůstává konkrétní, přitom ale specifické pro představivost jsou činy, které by se mohly považovat za nadlogické a představují výjimečnou rozmanitost a pohyblivost.

Podle vzoru asociace a disociace, analogie a metafory, jogíni objevili v imaginární rovině čím dál tím složitější a rozmanitější formy, které vyžadují reorganizaci struktury, tematické soustředění v rámci vzájemného působení mezi subjektem a okolním světem, zpodobňování, ztotožňování, zhuštění, přemísťování, symbolizace atd., to vše vycházející z vnímání představivosti jako psychického jevu co nejpevněji spojeného se všemi ostatními psychickými procesy a který vyjadřuje velice věrně dynamiku osobnosti. Jogínské projekční techniky katalyzují dynamiku osobnosti prostřednictvím imaginárních produktů, které vytváří rezonanční jevy s určitými subtilními blahodárnými energiemi z makrokosmu a umožňují bezprostřední zkoumání představivosti.

V souhrnu můžeme říci, že myšlení upravuje synkretismus představivosti, a naopak představivost díky své bohatosti doplňuje nedostatečnou „šťávu“ a dynamismus myšlení. Plodnost síly vyvolávání imaginací se nevysvětluje jenom skrze mnohoznačnost obrazů, kdy každý z nich představuje mnoho vlastností a každá vlastnost se stane bodem spojení nebo naladění s ostatními. Imaginární metamorfózy musíme dát do souvislosti s jinými charakteristickými představami obrazů, které ale nejsou vysvětlovány jinak než v kontextu celého lidského psychického systému.

Podstatnou charakteristikou mentálního obrazu je určitý způsob, kterým objekt dokáže být nepřítomný sám ve své přítomnosti. Zde se nastolí syntéza času a její koordinace. Mimořádná úloha představivosti při přesném umístění v čase je zapříčiněna speciální schopností představivosti shromažďovat a upravovat čas.

Základní funkcí představivosti je „představování budoucnosti“. Vědomí se „setkává“ s objektem skrze vnímání, zatímco u představivosti vědomí „samo sobě dává objekt“. Toto sestavení neskutečnosti skrze reálnou a konkrétní mysl předpokládá spolupráci psychiky v její celistvosti a má jako vytvářející osu vzájemné působení mezi citem a rozumem. V tomto směru jsou nejdůležitější vlastnosti tyto: isomorfismus, shoda, ladění mezi citovou dynamikou a imaginární tkání nebo ještě lépe řečeno imaginárním obsahem. Tuto shodu nebo ekvivalent vysvětlujeme tak, že v představivosti se projevuje nejenom energetická část, ale i část, která nasměruje pohnutky.

Zájmy neustále vybírají imaginárně své objekty. Imaginární sestavy jsou nejčastější pro vlastní motivování. Stavy očekávání vytvářejí odpovídající obrazy. Objekty a události odpovídající chtění, naději, nenávisti, lásce, hněvu, žárlivosti, strachu, starosti, vděčnosti nebo pomstě, spokojenosti nebo nespokojenosti, potěšení nebo podráždění, úspěchu či neúspěchu přicházejí na imaginární úrovni a vytvářejí specifickou rezonanci. Emoční šoky mohou vytvořit fantasie, snové vize a halucinace. Byla zjištěna i shoda rytmu mezi představivostí a citovostí. Fázi rozšířeného citu odpovídá fáze konstrukční představivosti, fázi citového tlaku odpovídá fáze škodlivé a roztříštěné představivosti.

Jóga ukazuje na problém motivace samotné představivosti, která v podstatě spočívá v „skoro neodolatelné lidské potřebě odrážet a reprodukovat vlastní povahu ve světě“.