Bůh jako osvoboditel bytostí spoutaných nevědomostí. Sanskrtské slovo Šiva znamená doslova „dobrý“, „laskavý“. Ve východní tradici je Šiva třetím hlavním bohem hinduistické trojice (trimúrti), kromě něj ji tvoří Brahma a Višnu. Šiva je bůh, který ničí zlo, nevědomost a vše nečisté. Vládne nekonečnou, blahodárnou silou zbavovat – často náhle, v jediném okamžiku – okovů nevědomosti.

Označení pro tradiční duchovní systémy a školy, z nichž nejdůležitější jsou: Prátjabidžna, Trika, Pašupata, Kaula a Šiva Siddhanta, které se věnují filosofickým i praktickým přístupům k duchovnosti. Společným jmenovatelem všech těchto cest je uctívání a vzývání Nejvyšší transcendentní skutečnosti v podobě Šivy (Bůh v podobě věčného mužství).

Negativistické, zužující filosofické učení, které lze vysledovat zpět až do antického Řecka a které na sebe v průběhu dějin bralo různé podoby. Učení, které pokládá schopnost člověka dosáhnout pravdy, štěstí, harmonie, rozeznat dobro od zla, správné od nesprávného, za pochybnou. Skeptické koncepce, příznačné zejména pro období niterné mravní krize a duchovního úpadku, prosazovaly v oblasti poznání relativismus či agnosticismus.

Skromnost (latinsky „modestia“) je lidská vlastnost, jejímž prostřednictvím se projevuje prostý a zdrženlivý postoj vůči vlastním zásluhám, bez naparování a neopodstatněných nároků, pokora.

Postoj a správné chování, které ukazuje na velkou psychologickou, psychickou, mentální a mravní energii, jenž umožňuje obdařené osobě, aby odolala nebezpečí. Pojem definuje hlavně ctnost, která předpokládá risk. Pojem smělost, stejně jako jemu podobné pojmy, kterými jsou odvážnost, odvaha, nesmírná odvaha, hrdinství apod. vyjadřuje mentální postoj, který předpokládá vítězství postoje plného štědrosti, odevzdání, vedoucí někdy až k překonání sama sebe či sebeobětování, vítězství nad pudem sebezáchovy

Smích je emoční expresivní čin, který způsobuje obličejové rozsáhlé pohyby, bouřlivé dýchání, rytmické zvuky a vyplývá v příjemnou a dráždivou exaltaci. Smích je čin specifické lidské komunikace.

Materialističtí filozofové popírají existenci jakéhokoli nehmotného principu, jako je duše nebo duch, které přežívají i po zániku fyzického těla. Takové jednorozměrné chápání lidské přirozenosti všechny školy jógy i pragmatické tradice buddhismu naopak rázně popírají. Všichni velcí jogíni se navíc shodují na tom, že způsob, jakým člověk umírá, je pro něj nesmírně důležitý. Pouze zcela řízené umírání při kterém zůstáváme při vědomí v průběhu i po zániku fyzického těla zaručuje šťastnou existenci po smrti. Velkým ideálem je v tomto ohledu je „zemřít“, nebo jinými slovy překonat iluzi ega ještě v průběhu života, aby nás fyzická smrt nezaskočila, ale byla pro nás srovnatelná analogicky řečeno s obnovou jistých šatů, ze kterých se v daném okamžiku svlékáme.

Sled neblahých událostí a okolností (neštěstí, nehoda), které se vůbec ne náhodou objevují v našem životě. Vyjadřují karmu, kterou si nyní zasloužíme za naše více méně ďábelské činy, kterých jsme se dopustili v některém z předchozích vtělení.

viz EROTISMUS.

Nástroje poznání okolní skutečnosti. Lidé mají pět smyslových orgánů zvaných džňánendríje: 1) nos (ghrána) spojený s múladháračakrou, 2) jazyk (rasa) spojený se svádhišthánačakrou, 3) oči (čaksu) spojené s manipúračakrou, 4) pleť (tvak) spojenou s anáhatačakrou a 5) uši (srotra) spojené s višuddhačakrou.