Sebedůvěra je blahodárný pocit jistoty daný znalostí schopností a hodnoty vlastní či nějaké další osoby, který díky rezonančním dějům se subtilními blahodárnými energiemi z makrokosmu, které vyvolává, umožňuje (v mikrokosmu člověka) projev odhodlanosti, síly, inspirace, rozhodnosti a zdaru v činech. Naprostá sebedůvěra je plodem přijetí do vlastního nitra celé řady vztahů, vzorů, zkušeností (úspěchů, které jsou silně vyvolávány) a především pak vztahu k autoritě vzoru, jehož hodnota je jednomyslně uznávána. Rovněž předpokládá vhodné podmínky pro zhodnocení a uplatnění vlastních schopností.

Fantasmagorická sebedůvěra, sama o sobě přehnaná a neopodstatněná, vychází z přecenění vlastní osoby (které má často kompenzační povahu a je způsobeno nevědomými pocity méněcennosti) a může vést k jednání, které je za daných okolností neadekvátní. Důvěra v ostatní stojí na tom, že je dobře, hluboce, objektivně a empaticky známe a nepochybujeme proto o jejich čestnosti, poctivosti a upřímnosti, což jsou některé z předpokladů kvalitativně vyšší mezilidské komunikace (v rámci skupiny, mezi milenci, manžely, ve vztahu duchovní průvodce - aspirant jógy). Tvořivá důvěra v ostatní předpokládá osobní vztah mezi tím, kdo důvěru vkládá a tím, komu se jí dostává.

Vložení důvěry do někoho závisí na psychomentálních, kognitivních a citových (empatie) činitelích, které dávají volbě směr, stejně jako na oblasti, na kterou se důvěra vztahuje. Opírá se o reálné či pouze domnělé vlastnosti určité osoby (např. je možné mít důvěru v něčí schopnost udržet tajemství, ale už ne v to, že dokáže vyřešit určitý praktický problém).

Schopnost vkládat důvěru do lidí může být pokřivena oběma faktory - kognitivním i citovým. Neschopnost důvěřovat, všeobecná podezíravost vůči lidem jsou vždy bez výjimky odrazem hlubokých citových poruch.

Pro člověka, jemuž se dostalo důvěry, může být postoj důvěry druhého člověka s určitým postavením:

• potvrzením vlastní, již poznané, hodnoty;
• narcistický podnět nezbytný pro osobnostní rozvoj (jehož se tímto způsobem využívá v pedagogice a technikách převýchovy);
• znovunalezení sebedůvěry – u nedospělých, labilních osob, u nichž je povědomí o vlastní hodnotě neustále přímo odvislé od okolí.

Ztráta důvěry k lidem, charakteristická pro misantropii, představuje krajní nepřizpůsobivou reakci, plynoucí z řady sousledných, dílčích frustrací.

Ztráta něčí důvěry, přízně osoby, která má pro jedince určitý význam, může vyvolat intenzivní úzkostně-depresivní stavy a zpochybnit celou hodnotu osobnosti jedince (to platí hlavně pro citově nezralé osobnosti).

Přehnaná lehkověrnost je důkazem naivity a sebeklamu a představuje „patologickou podobu“ či nezralý projev důvěry, z něhož vysvítá značný stupeň závislosti na okolním prostředí, potřeba zajištění a citu. Na rozdíl od duševní zaostalosti, u níž je přehnaná důvěra k ostatním dalo by se říct dána „konstitucí“, u syndromu demence je spíše důsledkem poškození schopnosti úsudku. U paranoii vychází nepřiměřená důvěra k vlastní osobě ze změny vztahu mezi „já“ a okolním světem, ve smyslu delirického rozšíření sféry já. Tak vznikají přeludy vlastní velkoleposti, erotomanie, metafyzické iluze, blouznění o vynálezech, reformách, atd. Nedostatek důvěry k ostatním, příznačný pro paranoiky, nachází vyjádření v blouznění žárlivců, zkreslování skutečnosti, strachu z pronásledování, atd.

Zvláštní podoba přehnané lehkověrnosti provází delirium indukované (folie à deux), kdy se důvěra k blízké osobě (která má citovou i intelektuální nadvládu nad subjektem prodělávajícím indukci) projevuje patologicky, někdy v kontrastu k nepřítomnosti důvěry k ostatním.