Stres je označením dávaným jakémukoli faktoru (či souhrnu faktorů) prostředí, který vyvolává v lidském organismu nenormální, nepříznivou reakci. Pojem stres byl zaveden kanadským biologem Hansem Selyem v pracích věnovaných fenoménu adaptace na biologické, psychologické, mentální a zdravotní úrovni, jako označení agresivní (stresujících) faktorů, jakož i nespecifického způsobu, jímž organismus na agresi odpovídá (podmínky nebo činitele, které ohrožují homeostatické mechanismy).

O jedinci lze říct, že je ve stresu, když se cítí ohrožený, frustrovaný, neschopný držet krok se zvyšujícími se nároky. Bylo dokázáno, že stres vyvolávají nejen vážné choroby, fyzická, duševní či mentální traumata, ale i řada dalších činitelů, kterými je jedinec v každodenním životě nucen k neustálému přizpůsobování se novým životním podmínkám (strach, podezření, všemožné frustrace, izolace, nedostatek lásky, nejistota, spánkový deficit, atd.).

Bylo by iluzí představovat si, že se můžeme po celý život stresu zcela vyhnout. To, co nám zbývá udělat, je seznámit se s jogínským způsobem omezení jeho škodlivých účinků na minimum, protože mnoho nemocí je do velké míry výsledkem poruch adaptativních reakcí na stres, spíše než působení mikrobů či jiných vnějších činitelů.

Ve vztahu k duševnímu stresu, lze říct, že úzce souvisí s motivací a vyvstává ve chvíli, kdy je ohroženo dosažení nějakého cíle. Jindy se stres objevuje díky nevhodné, nadměrné či neobvyklé stimulaci.

Všeobecný syndrom adaptace spočívá v odezvě, kterou organismus reaguje na agresi, prostřednictvím neuroendokrinních mechanismů (diencefalo-hypofyzárních) a objevuje se v okamžiku, kdy nejsou silová centra, čakry, dostatečně silně energetizovaná (probuzená), aby těmto reakcím zcela zamezila. Podle tohoto vysvětlení je stres pokládán za syndrom, souhru nespecifických odezev, všeobecně adaptivní povahy, vyvolané působením stresujících činitelů na organismus.

Ve vztahu k fázím obecného syndromu adaptace Selye tvrdí, že ve fázi poplachu dochází k mobilizaci podpůrných mechanismů pro zachování života. Agresivní činitel působí na vegetativní nervový systém, který posílá informace hypotalamu a adenohypofýze; to podněcuje stimulaci žláz nadledvinek, které uvolňují steroidní hormony. Ve stádiu rezistence dochází k optimálnímu rozvinutí nejvhodnějších způsobů obrany: soustředění reakcí. Po fázi poplachu (šok-protišok) tedy následuje fáze rezistence, nicméně při častém opakování šoku, může dojít k vyčerpání sekrece nadledvinek a rezistence organismu ochabuje, což znamená nástup fáze vyčerpanosti, kdy nastává utrpení. Samotný adaptační proces se v takovém případě může stát příčinou vzniku nemoci, jak tomu bývá v případech zvýšeného tepenného tlaku, degenerativních nemocí pokročilého věku, psychosomatických nemocí (infarkt myokardu, migréna, průduškové astma, plicní tuberkulóza, zánět žaludku a gastroduodenální vřed, zánět tlustého střeva, zánět žlučníku, atd.). Stav stresu postihuje, už od začátku agrese, celý organismus, přitom sled postižení může být somato-psychický (při stresu systému) anebo psychosomatický (při primárně psychickém stresu), ale ve skutečnosti jsou obě možnosti účastné současně: i pokud ze své povahy působil stimul, jako činitel duševního stresu, vyvolává nervová tkáň v celém organismu odezvy na něj, které se mohou časem seskupit a odít se do patologických projevů. Jogíni se domnívají, že k tomu, aby bylo možné formulovat přijatelnou definici duševního stresu, je nutné vyjít od povahy vztahů mezi organismem a prostředím. Stres se objevuje ve chvíli, kdy vzniká markantní nerovnováha mezi nároky prostředí a omezenými schopnostmi organismu na ně odpovídat. Obecně je stres definován jako „stav akutního napětí organismu nuceného mobilizovat své obranné mechanismy k tomu, aby čelil situaci ohrožení“.

Tuto obecnou definici je třeba doplnit o následující upřesnění:

• nároky mohou vyvolat mentálně-duševní stres, který dává vzniknout procesům rezonance se škodlivými, rušivými subtilními energiemi z makrokosmu, pouze pokud jedinec pesimisticky předjímá skutečnost, že nebude schopen jim čelit či vyhovět, aniž by ohrozil jiné cíle, o něž usiluje;
• nerovnováha mezi nároky a schopností na ně náležitě odpovědět vyvolává mentálně-duševní stres pouze, jsou-li pro subjekt následky selhání důležité; v případě, že je subjekt zcela nevědomý a neuvědomí si následky nepřizpůsobení se anebo pokud jej nijak nepostihnou, neprožívá pocit ohrožení a není duševně stresován; pokud následky předvídá, může jedinec stav stresu ovlivnit buďto tak, že se jim vyhne, tím, že nárokům vyhoví za „přijatelnou“ cenu, anebo tak, že změní svůj pohled na požadavky (minimalizuje je), na vlastní možnosti (přehodnotí je) anebo na následky; co se týče povahy nároků či „zátěže“, nastává nerovnováha nejen, když dochází k přetěžování (kvalitativnímu či kvantitativnímu), ale i v případě nevytíženosti (monotonie, nedostatečná variabilita, nedostatek informací), která jedinci brání projevit plnou škálu jeho možností; snížení nároků či omezení možností projevit se, jsou pro některé lidi stejně stresující jako pro jiné přetěžování úkoly. Také dvojznačnost stimulů může dát vzniknout stresu, kvůli nedostatku informací nebo informaci, která je nejasná či protimluvná (s ohledem na rovnocenně důvěryhodné zdroje); v takovém případě by subjekt byl schopen odpovědět, ale není sto rozlišit, co přesně se od něj žádá.

Někdy vyplyne konflikt i z toho, že je osoba nucena dát zároveň dvě vzájemně neslučitelné odpovědi anebo postupovat způsobem, který je v rozporu s jejím přesvědčením. Nejistota, umělé zúžení možností odpovědi a nemožnost odkladu jsou také zdroji mentálně-duševního stresu.

Podobně jako další jevy, byl i stres vodítkem k možnému mechanismu etiopatogeneze duševních nemocí, aniž by se však dospělo ke kauzálnímu a všeobecně přijatelnému vysvětlení. Na základě schématu obecného adaptačního syndromu byla navržena klasifikace mentálních a duševních poruch, na tři typy syndromů: poplachový syndrom (emoční poruchy, syndrom zmatenosti, akutní delirium); rezistenční syndrom (hyperergické reakce); syndrom vyčerpanosti (neurastenie).

Závěrem lze říct, že stres má obecně vzato dva významy:

a) situace, stimul, který uvádí organismus do stavu napětí; b) samotný stav mimořádného napětí organismu, jímž mobilizuje všechny své zdroje k obraně, aby čelil fyzické, duševní (silná emoce) anebo mentální agresi. Někteří badatelé berou v úvahu pouze duševní stránku stresu, pohlíží na něj jako na souhrn osobních či společenských konfliktů jedince, na něž není schopen tím či oním způsobem nalézt řešení.

Reakce organismu na stres má tři fáze, které dohromady tvoří „obecný adaptační syndrom“: a) poplachová fáze, kdy se organismus snaží bránit škodlivému vlivu, silnou činností endokrinního systému (sekrece adrenalinu a steroidů); b) fáze návratu do rovnovážného stavu (specifická rezistence), kdy se organismus jeví, jakoby se situaci přizpůsobil a chová se relativně normálně; c) fáze vyčerpanosti se dostavuje po delší době působení škodlivého stimulu (neustálý stres); vyznačuje se výraznými hormonálními změnami, masivním vyměšováním adrenalinu. V důsledku toho lidé, vystavení velice silnému a souvislému stresu (jemuž se nedokážou přizpůsobit), umírají vyčerpáním. Přibude-li ve fázi návratu další škodlivý stimul (stres), lidé to nesnesou a umírají. K témuž jevu dochází i pod vlivem dlouhodobé mučivé emoce.

Ve stresu dochází k chorobným změnám (vysoký tlak, žaludeční vředy, atd.). U člověka je duševně-mentální stres vyvolán setrvalými emocemi, plynoucími v první řadě z frustrace, strachu, hrůzy, konfliktů, úzkosti. Existuje jak stres z přetíženosti, tak stres z nevytíženosti. Mírný stres cvičí a stimuluje vitalitu organismu. Škodlivá povaha stresu se ukazuje, je-li zhoršení situace příliš rozsáhlé, takže překročí schopnost adaptace organismu.