Individuální reflexe interakce nutnosti a zákonitosti. Výraz svoboda zní v latině libertas. Svoboda je definující rozměr lidské existence, který představuje individuální reflexi interakce nutnosti a zákonitosti. Svoboda je vlastnost vědomého chování, motivovaného subjektivně určitými cíli a aspiracemi. Slučuje hlavní aspekty jedincových potřeb na jedné straně s objektivními zákonitostmi přírody a makrokosmu na druhé.

Po dlouhou dobu vykládalo filosofické myšlení vztah mezi svobodou a nutností abstraktně metafyzicky jako opozici mezi ústředním atributem ega a domněle slepým a nesmiřitelným mechanismem přírody.

Opozice dvou elementárních činitelů – svobodného ega a přírody řízené nutností – znamenala, v konceptuální rovině, diskurzivně neřešitelnou otázku.

Proti omezenému fatalistickému chápání svobody jako kontemplativního odevzdání se v nerovném boji s nesmiřitelným osudem (karmou), který omezené ego, uvědomující si svou porážku v kauzální rovině, překonává duchovní důstojností se sebou smířené reflexe, stojí voluntaristické pojetí svobody jako ontologického vzdoru a překonání danosti spontaneitou nepodřizující se mechanickým zákonitostem, pojetí svobodné vůle a nejvyššího Já (átman) vládnoucího v jiné rovině bytí („vyšší“ či „hlubší“ než zdánlivá plochost přirozeného kosmu).

Cesta z tohoto filosofického dilematu se ukazuje současně s prvními kroky k porozumění skutečnému vztahu mezi svobodou a nutností. Filosofové jako Spinoza, Leibniz a Kant rozvinuli myšlenku, že svoboda nemůže existovat bez nutnosti, protože bez ní by ve vesmíru zavládl chaos, v němž by vše určovala nepředvídatelná, iracionální nahodilost. Svoboda je tedy chápána jako vnitřní nutnost, sebe-určení člověka prostřednictvím vyšší, átmanem vedené vůle, vyjádřené jako vyšší poznání.

Perspektiva metafyzického poměru ega a přírody je přijata a příroda je pojímána jako vesmír řízený neselhávající a všeobjímající nutností. V tom ohledu může být ontologické místo a role svobody jen slabá – jako zvláštní formy nutnosti, která není slepá, ale vědomá. Hegel o tom píše: „Hlupákovi připadá nutnost slepá, protože jí nechápe.“ Hegelovský koncept, vrchol moderní filosofie, je vysloven ve slavné tezi z Logiky: „Svoboda je poznaná nutnost.“

Co je Bohem umožněno, představuje formu nutnosti. Tento výklad má dvě hlavní charakteristiky:

1. Svoboda se připouští jako obecný atribut bytí a její předpoklady jsou hledány v přírodě. Ego – nahlíženo na pozadí kosmu – se jeví jako malé a samo o sobě bezvýznamné. Zvláštní božsky ontologickou důstojnost získává jako herec finálního aktu kosmického představení, povolaný uskutečnit skrytý boží plán celého stvoření.
2. S ohledem na to, že existenciální výlučnost lidství spočívá v duchu, vyjadřuje se atribut svobody schopností myšlenkově porozumět nutnosti: jednající ego zůstává podmíněno neselhávající zákonitostí, nicméně je zcela svobodné, protože z ní činí svou vnitřní normu. Prohlubování svobody se tedy stává výlučně věcí rozšiřování objektivního poznání.

Odvěké učení systému jógy přináší jistá podstatná ujasnění ontologického statusu svobody. Svoboda je definující atribut božské přirozenosti člověka. Přichází s probuzením vyššího existenciálního stavu, který se dostavuje, jakmile se člověk prostřednictvím praxe jógy urychlující duchovní vývoj odpoutal od přírodou daného rámce své přirozenosti.

Svobodou se rozumí schopnost člověka určovat svůj život v souladu s božskými, makrokosmickými zákony, zakotvenými v boží moudrosti a zrcadlícími se v bezčasové dimenzi podstaty člověka – átmanu.

Učení jógy jde nad kontemplativní přístup k podstatě svobody. Dokazuje, že skutečnost svobody se prosazuje v první řadě v lidském jednání, kterým můžeme – máme-li jasný, pevný a dostatečně definovaný záměr – působit reálně a vědomě, v souladu s nekonečnou boží vůlí, v objektivní realitě a nijak přitom neporušovat univerzální božské zákony.

Z pohledu jógové filosofie je svoboda výraz záměrného spuštění (v souladu s božími zákony) příčinných řetězců reálných dějů, tak aby jogínem mentálně předjímaný výsledek odpovídal naplnění harmonického cíle, potřeby anebo přesně stanoveného záměru.

Svoboda má určité ontologické předpoklady:

1. Čin může být svobodný a součástí božské harmonie, jedině je-li vykonán na základě náležité znalosti božských zákonů přírody a makrokosmu, která umožňuje správný odhad blahodárných účinků, které člověk způsobí, pokud uvede do pohybu subtilní makrokosmické energie.
2. Subjekt je zcela svobodný volit si, na základě vlastních hodnot a úsudku, praktické alternativy a strategii svého počínání. Z toho plyne, že subjekt nese za své jednání odpovědnost (v podobě následné karmy, která se dříve či později projeví), za předpokladu, že neprovedl věnování plodů dané činnosti Bohu Otci nebo velké kosmické mocnosti.

Koncept svobody zakládá rámcové vymezení – z různých teoretických úhlů pohledu – dílčích významů připisovaných mravní svobodě, duchovní svobodě atd. Pochopení svobody z hlediska jejího vztahu k objektivní nutnosti, poznání, činům (normativně chápaným hodnotově) a zodpovědnosti zakládá rámec metafyzické ideje absolutní svobody, coby absence všech určení na úrovni átmanu, a současně dokazuje, že v konkrétním, karmou ovládaném lidském životě existuje jen relativní svoboda. Hranice této relativní svobody se však soustavně rozšiřují, současně s duchovním pokrokem, jak si vzestupné síly bytosti dobývají čím dál tím obsáhlejší a různorodější prostor stvoření a nabývají nadvlády nad přírodou ve vědomém, souvislém osvojování si makrokosmických božských energií.