Duchovní disciplína. Sanskrtské slovo tapas označuje vnitřní zanícení, subtilní teplo, askezi, duchovní zápal, intenzivní aspiraci realizovat Boha (Brahmana). Tapas je v určitém smyslu synonymum „tédžasu“ (subtilního vnitřního ohně). Tapas umožňuje postupnou transformaci radžasových vlastností (radžas guny) bytosti, soustředěných převážně okolo ega, ve vyšší duchovní sílu, která aspirantovi pomáhá co nejrychleji dospět k duchovnímu cíli. A to prostřednictvím zápalu sebeobětování a sebezapření a intenzivního mentálního soustředění.

Podle védské kosmogonie je to tapas, coby paranormální žár, uvolňovaný s ničím nesrovnatelnou silou oběti Boha, co umožnilo světovému vejci (hiranjagarbha) „rozlomit“ skořápku a „vyklubat se“. Světové vejce obsahuje celé stvoření neboli makrokosmos se všemi třemi světy: fyzickým, astrálním a kauzálním. Z toho můžeme vyrozumět, že tento mýtus pracuje s ideou nutnosti intenzivního, tvůrčího úsilí (askeze) a sebepřekonání, a to do té míry, že celé stvoření popisuje jako akt sebe-roztržení (oběti v rozvoji a fragmentaci na čas a prostor) Boha.

Velká kosmická mocnost Tripura Bhairavi ovládá fundamentální energie oběti a tapasu, které umožňují mnohočetnost forem. Bhairavi je velká makrokosmická mocnost tapasu. Ve východním textu Šatapatha bráhmana se říká: „Na počátku byl Pradžápati naprosto sám a jediný na světě. Tehdy řekl: ‚Chci se stát mnohými. Chci se zmnožit.‘ Vynaložil proto velké úsilí a prováděl tapas. Neutuchajícím úsilím a postupy, které prováděl, dal vzniknout všem třem světům: 1) zemi, 2) éteru a 3) nebi. To on vyseděl kosmické vejce, z něhož vzešly všechny tři světy.“

V józe se označení tapas používá pro předem stanovený program duchovní praxe přesně určených technik, prováděný po určitou dobu, za účelem získání nějakého konkrétního výsledku. Slovo tapas v józe také znamená „přísnost“ a je jednou z pěti mravních zásad (nijama), uvedených v Jógasútře mudrce Pataňdžaliho. Jsou to: 1) šauča (očista), 2) santóša (spokojenost), 3) tapas (přísnost), 4) svádhjája (pozorné a systematické studium autentických duchovních textů), 5) íšvarapranidhána (uctívání Boha).

Sanskrtské slovo tapas je odvozeno z kořene „tap“, jenž znamená „hořet“, „vzplát plamenem“, „zářit“, „zakoušet bolest“ nebo „být stravován ohněm“. Tapas tedy označuje úmyslné, vědomé a horlivé úsilí vyvíjené na všech úrovních bytosti a za všech okolností k realizaci nějakého duchovního cíle. Úspěšné provádění tapasu zahrnuje mimo jiné očistu, sebekázeň a přísnost. Celé učení o budování ušlechtilého charakteru nebo osobnosti lze považovat za tapas. Tapas proto představuje vědomě prováděné úsilí o co nejrychlejší spálení všech nižších tužeb, jež nám brání v cestě za vytčeným duchovním cílem. Ve své podstatě je tapas snaha dosáhnout definitivního splynutí s božstvím (Bohem). Proto je velmi důležité vědět předem, čeho chceme tapasem dosáhnout.

Hluboce duchovní cíl následně učiní náš život čistým, vytříbeným, božským. Bez vysokého, vznešeného cíle však nemá žádné snažení skutečnou hodnotu. Jogínští mudrci praví, že duchovní život bez tapasu je jako srdce bez lásky. Rozum a srdce nemohou bez tapasu rychle a úplně splynout s Bohem. Tapas se může týkat: 1) těla (kajika), 2) řeči (vačika) nebo 3) mysli (mánasika).

Dokonalá sexuální milostná kontinence neboli aktivní zdrženlivost (brahmačarja) a nenásilí (ahimsa) jsou tapasy těla. Vlídná řeč, která nikomu neubližuje, mluvení o pravdě, transfigurativní přednes hymnů na oslavu Boha, vyloučení lží a pomluv druhých – to jsou tapasy řeči. Rozvíjení hluboce vyrovnaného mentálního postoje, při němž dokážeme zůstat klidní a vyrovnaní v radosti i bolesti, a trvalé zachovávání přísného sebeovládání – to jsou tapasy mysli. Tapas se provádí s duchovní aspirací a je ho dosaženo, když aspirant jógy jedná bez jakéhokoli sobeckého motivu a především bez očekávání nějaké odměny, s neotřesitelnou vírou, že ani stéblo trávy se nemůže pohnout bez boží vůle. Správně prováděný tapas, dovedený ke zdárnému konci, vždy dodává velkou sílu, avšak je-li této síly potom užíváno k sobeckým účelům, jen ještě více spoutává okovy iluze. Úspěšným prováděním tapasu získává jogín tělesnou i mentální sílu a pevný charakter. Nabývá tak odvahy a moudrosti, poctivosti, pevnosti a prostoty.

„Tapasjá“ znamená tajuplná subtilní energie vytvářená ohněm. Je to očista ohněm, což znamená, že se snažíme přivést protikladné síly k mimořádně velkému rozdílu potenciálu, aby se pak jejich přiblížením vytvořila mimořádně silná subtilní energie. Ve svém komentáři k Pataňdžaliho pojednání Jógasútra jogínský mudrc Vjása praví: „Tapas znamená vědomé vytváření krajností a vystavení naší bytosti jejich účinkům: hlad a sytost, zima a teplo, stání a sezení, nehybnost a pohyb, které se provádí podle určitých pokynů a vyžadují zdrženlivost a určitá tělesná omezení.“

Velmi mnoho lidí nastoupí duchovní cestu, ale vzdají se jí, jakmile se objeví nějaké nepohodlí nebo je nutné vynaložit poněkud větší úsilí, čímž se sami připravují o jedinečnou šanci. Soustavně se vyhýbat nepohodlí – to není duchovní přístup. Neznamená to, že je nutné žít ve velmi těžkých podmínkách, ale pokud takové situace vyvstanou nebo vzniknou samy od sebe, když není co jíst, když je nutno spát na holé zemi nebo je třeba velmi mnoho pracovat, musíte být schopni je zdárně zvládnout s naprosto stejným postojem a stejnými pocity, jako byste žili v pohodlí.

Je zřejmé, že tímto postojem vytvoříme ve své bytosti sattvický stav (stav rovnováhy) a zároveň přijímáme i transcendujeme jakýkoli projev iluze. Mudrc Šankara o takovém vnitřním stavu říká: „Kdo poznal átman (nevyšší nesmrtelné Já), neztotožňuje se se svým tělem. Přebývá v něm jako v jakémsi vozidle. Ať mu lidé vytvoří podmínky nepohodlí, nebo přepychu, bude se z nich radovat stejnou měrou a pohrávat si s nimi jako dítě. Může se oblékat do drahých šatů právě tak jako do cárů. Může vypadat jako blázen, nebo jako dítě. Jindy se může chovat jako mudrc. Někdy je mlčenlivý a někdy kolem sebe shromáždí velké množství lidí. Lidé mu někdy velkolepě prokazují úctu, jindy ho ignorují nebo urážejí. Nemá žádné bohatství, a přece je stále spokojen. Jedná svobodně, ale není otrokem činnosti. Vypadá jako všední oddělená bytost, ale ve skutečnosti je tajuplně všudypřítomný ve všech věcech a bytostech.“

Všechno, čeho dosáhneme zdárně završeným tapasem, je ve skutečnosti plodem úsilí zničit omezení, která v nás vytvořily nejrůznější předsudky. Ty nepozorovaně programují naše chování a zbavují nás tak schopnosti uskutečňovat doopravdy hluboké věci. Pouze úplným odstraněním jejich příčin se můžeme těchto omezení zbavit. Člověk je mnohdy spoután nepředstavitelným množstvím nereálných iluzí, zdání a představ. Ty se často usazují v hlubokých vrstvách podvědomí a je velmi těžké je odstranit bez značného úsilí doprovázeného neustálým připomínáním konečného božského cíle.

Lidé se někdy pokouší změnit svůj život nevhodnými způsoby – mění povolání, najdou si nové přátele, ale přesto se velmi brzo, silou špatných návyků, vracejí k týmž každodenním činnostem, k týmž emocím, k témuž převážně pesimistickému postoji, k týmž trýznivým vnitřním úvahám, k týmž zakořeněným předsudkům, k témuž napětí a témuž utrpení. Děje se to proto, že se lidé nesnaží v hloubce své bytosti pochopit příčinu, z níž to všechno pramení. Vnitřní úsilí vynakládané tapasem, a obecně zachováváním všech pravidel jamy a nijamy, se neskládá z postojů zaměřených na změnu povrchu věcí, ale působí rychle přímo na příčinu, nalézá a potom odstraňuje základní dojmy, postoje a reakce, jež nám působí utrpení.

Tapas zahrnuje také zanícené přesvědčení a úplnou důvěru v to, že ho zdárně dokončíme, a tato neotřesitelná víra nám umožňuje dosáhnout cíle, který úspěšným prováděním tapasu sledujeme.