Božská transcendence nám odhaluje nejvyšší a nejzazší božskou skutečnost. Vymyká se jakékoli možnosti zobrazení, konceptualizace či aproximace pomocí nějaké formy, lhostejno jak dobře zvolené, nebo pomocí nějakého symbolu, který by ji případně měl reprezentovat. Zároveň musíme alespoň intuitivně (obzvláště na začátku) chápat, že božská transcendence nám umožňuje nalézt nejvyšší pramen každé energie, tedy jakýsi výchozí střed, z něhož vyvěrají a do něhož se nakonec zase vstřebávají veškeré božské síly, veškeré božské atributy i veškeré vytříbené božské energie projevující se v celém makrokosmu v rámci božího Stvoření.

Ve své komplexní, úžasné, nevýslovné a tajuplné skutečnosti je Bůh Otec současně transcendentní i imanentní. Zároveň obě tyto kategorie přesahuje. Bůh je jedinečný, nemající sobě rovna, je tím, kdo je trvale přítomný v srdci veškeré jsoucnosti, aniž by jí byl jakkoliv omezován.

Termín „transcendentní“ ve skutečnosti definuje ono „něco“, co se nachází „za“. Vedle toho termín „imanentní“ definuje něco, co se nachází „uvnitř“, nebo něco, co je integrované, zatímco transcendentno, coby tajuplný a nevýslovný jev, odkazuje k proniknutí do božské transcendence. Můžeme tedy říci, že Bůh Otec existuje současně za celým světem, za celým makrokosmem, v nevýslovné a tajuplné božské transcendenci. Současně však Bůh existuje, nebo řekněme „je přítomný“, také ve světě, v enigmatické imanenci.

Kdyby nebyl současně přítomen i ve světě, znamenalo by to, že celý svět, celý makrokosmos se nachází vně Boha Otce, což je samo o sobě nemožné. Jak tvrdí autentické duchovní tradice, Bůh Otec je záhadným způsobem ve světě přítomen, nachází se nepřetržitě v celém makrokosmu, a to dokonce i v těch nejskrytějších a nejvzdálenějších koutech Stvoření. Je trvale přítomný v centru (můžeme dokonce říci v esenci) každého atomu. Je rovněž přítomný v srdci každé lidské bytosti, je v nejvyšším věčném Já (átman), které existuje v každém z nás.

Božská transcendence se nikdy nemůže stát opravdovým „předmětem“ naší zkušenosti v běžném slova smyslu, tak jako jiné zkušenosti, které osobní vědomí může zakoušet. To by totiž znamenalo, že transcendence náleží stejné úrovni jako individuální vědomí. Transcendence však vždy náleží pouze nejvyššímu vědomému subjektu – Bohu Otci. A z celistvé, nevýslovné perspektivy transcendentna Bůh Otec trvale a úplně zakouší své Stvoření.

Pro lepší intuitivní pochopení toho, čím přesně transcendentno je, můžeme použít příklad bakterie žijící v břiše slona. Toto drobounké stvoření nemá žádnou šanci zřetelně vnímat přítomnost slona, třebaže ten se nachází všude kolem. Na druhou stranu, slon může trvale a zřetelně vnímat přítomnost každé bakterie a dokonce všech atomů, ze kterých se skládá jeho tělo.  

Třebaže se transcendence sama o sobě nemůže stát předmětem něčí zkušenosti, přesto je možné si ji uvědomit coby nevýslovný, mnohoznačný stav prostřednictvím integrujícího, intimního a blaženého splynutí, ke kterému ve vhodný čas dochází mezi vědomím aspiranta, který již dosáhl jistého mistrovství (v umění vědomé a úplné identifikace, samjama), a úplnou enigmatickou transcendencí, která je příznačná pouze pro vědomí Boha Otce.

Úplná transcendence je ve skutečnosti stavem vědomí, kterým oplývá jogín, jakmile se úspěšně osvobodil od pout nevědomosti (avidjá). Pokud již vzorových způsobem zakouší a je ponořen do transcendence, může jogín snadno dosáhnout božské extáze, která je v józe i v jiných duchovních naukách nazývaná samádhi.

Pokud dokáže ve výjimečném stavu vědomí setrvávat dostatečně dlouho (přičemž transcendence je jednomyslně za takový vrcholný stav považována), může aspirant skutečně kontemplovat, že vše, co existuje, tedy veškeré boží Stvoření, vyvěrá z transcendentna. Tato úplná zkušenost mu naráz umožní vnímat, že dojem soudržnosti, který dříve přisuzoval existenci fyzického světa, tváří v tvář komplexní, enigmatické, nevýslovné a současně ohromující realitě božské transcendence ve skutečnosti nic neznamená.

Jelikož je Bůh Otec charakterizován božským atributem boží transcendence a současně je v rámci celého svého Stvoření imanentní, neboť je přítomný v samotném srdci všech stvoření, je nutné vzít v úvahu, že intenzivní prožitek nebo alespoň intuice božské transcendence není vlastní pouze osvobozeným lidem, ale je a dokonce zůstane do určité míry přístupný všem bytostem, které transcendentno dokáží za pomoci určitých přímých, vhodných a efektivních metod vnímat. 

Někdy lidé naváží spojení se subtilní vytříbenou energií božského atributu boží transcendence víceméně spontánně, aniž by si byli vědomi toho, co se vlastně stalo, a mohou takto zakoušet ohromující okamžiky transcendentna. Jejich vědomí se v takových chvílích rázem ocitá za běžnými zkušenostmi omezeného vědomí, a získá díky prožitku transcendentna nevýslovnou a všezahrnující perspektivu.

Renomovaný psycholog Abraham Maslow, zakladatel humanistické psychologie, je jedním z mála psychologů, kteří připouštěli, zkoumali a (v rámci možností) objektivně popsali mnohoznačnou, nevýslovnou a úžasnou lidskou zkušenost transcendence. Jeho výzkum zahrnoval především (z psychologického hlediska) zdravé jedince a nezaměřoval se tolik na patologické pacienty. Takto se mu podařilo specifickým způsobem rozlišit jinak téměř neopsatelnou skutečnost vysokých duchovních stavů.

Dokázal do určité míry popsat transcendentno, které se za určitých okolností projevuje ve vnitřním vesmíru člověka. Podmínky, za jakých takový stav může nastat, byly Maslowem přesně studovány a popsány. Výsledky, které publikoval, jsou překvapivě blízko stručným popisům, které můžeme nalézt v některých tradičních duchovních textech jógy a tantry.

Výjimečná zkušenost transcendentna na sebe může brát ve sféře lidské existence mnoho podob, je však ve svém základě vždy tajuplně vztažena k nevýslovnému spojení s božským atributem boží transcendence, které je navázáno díky jevu okultní rezonance se subtilní vytříbenou energií tohoto božského atributu. 

Jednou z podob transcendence může být například intenzivní a ohromující pocit zapomenutí na sebe či úplná ztráta vjemu vlastní odlišené individuality, kdy je transcendováno pomíjivé, zdánlivé a omezující ego (ahamkára). Taková intenzivní, překvapující a blahodárná zkušenost může člověka dovést k nevýslovnému, vznešenému a opojnému splynutí s celým vesmírem, s makrokosmem.

Může to také způsobit úžasné, euforické ztotožnění se s určitým subtilním aspektem projevu, s bytostí, kterou horlivě milujeme, nebo dokonce s tajuplnou přirozeností samotného Boha. Jindy může tato zkušenost nevýslovného euforického prožitku transcendentna spočívat jen v úžasném nepopsatelném pocitu vystoupení z času: jakmile se do takového stavu ponoříme, je čas coby nevýslovná zkušenost v danou chvíli transcendován). Takto je nám tajuplně odhalena enigmatická skutečnost božské věčnosti a záhadným způsobem je možné transcendovat naše utrpení. Pocit neustálého zápolení s ostatními a s přírodními živly lze také transcendovat úplným přijetím scelující harmonie mezi svojí bytostí (vlastním mikrokosmem) a celým vesmírem (makrokosmem).

Za jiných příhodných okolností může dojít k transcendování některých nicotných, neduchovních zájmů. To lze přibližně popsat „povznesením se nad tyto věci či stránky života, které se nás dotýkají nebo nás obklopují“. Transcendence také odpovídá intenzivnímu odhalení čiré existence, která není omezena žádnými koncepty, neopsatelnému pocitu věčnosti. Coby nevýslovný stav nemá transcendence nic společného s vjemy vývoje či časovosti.

Stav opojné transcendence může být poměrně snadno vyvolán také u velmi smyslných, vřelých, vytříbených a harmonických žen během náruživého milostného splynutí, pokud je založeno na dokonalé milostné kontinenci. Podobné spontánní vstupy do transcendentna nastávají buďto během hlubokého milostného transu, nebo během prodlužovaného a ohromujícího kosmického orgasmu.

Maslow všechny tyto typy  i další spontánní formy transcendence systematicky zkoumal. Dospěl k tomu, že ačkoliv je lze navodit prohloubením určitých forem meditace, které jsou vlastní systému jógy, mohou také nastávat spontánně a vykrystalizovat v to, co nazval výjimečnou „vrcholnou zkušeností“. Pro všechny, kdo takovou vrcholnou zkušenost již prožili, představuje a zůstává nejdůležitější událostí v jejich životě. I po delší době na tento neobvyklý zážitek stále pohlížejí jako na nejcennější stránku své existence, který dává životu skutečnou hodnotu a vyšší smysl.

Někdy se pak lidé snaží nalézt a osvojit si takový způsob života, který by jim umožňoval transcendentno prožívat opakovaně a co nejsnadněji, neboť pocit autentického návratu do všezahrnující tajuplné rajské a zvoucí náruče Stvořitele se paradoxně náhle a zřetelně dostavuje především ve chvílích, kdy se cítí být vyčleněni z běžné existence (či jinak řečeno mimo určitou její část).

„Prožitek transcendence“, říká Maslow, „se vztahuje k nejvyšším, nejobsáhlejším, nejvytříbenějším a nejrozsáhlejším úrovním lidského vědomí. Často nastává spontánně a projevuje se spíše jako enigmatický cíl sám o sobě, než jako prostředek k dosažení něčeho. Hluboce vnímané transcendentno harmonicky integruje naši bytost s ostatními lidmi, s celým lidstvem, s ostatními druhy života, s celou přírodou, vesmírem a Bohem Otcem“.

Oblast humanistické psychologie, která se vztahuje k procesu a povaze transcendence viděné z této perspektivy, se nazývá „transpersonální psychologie“. Někdy je také přezdívaná „čtvrtou silou psychologie“ (vedle Freudova, Adlerova a Jungova systému). Jedním z nejznámějších a nejvíce rozvinutých systémů transpersonální psychologie je v současnosti tzv. psychosyntéza, jejíž základ tvoří početné techniky inspirované jógou – disciplínou, která pomáhá jedinci dostat se do okultní rezonance s tajuplnými nekonečnými zdroji blahodárné energie v makrokosmu a dovoluje mu tak tvořivě a harmonicky integrovat všechny vyšší úrovně (vrstvy) svého vědomí.

Můžeme říci, že ve sféře lidské existence představuje transcendence výsledek překonání objektivně dané skutečnosti záměrným aktem vědomí odpovídající ryzí a bouřlivou aspirací nebo prostřednictvím silné duchovní intuice. Vědomí aspiranta, který je připraven zakoušet takové výjimečné stavy, se díku tomu bez námahy pozvedá nad všemožné iluze a bezprostřední limity a přechází do tajuplné sféry podstat a konečných duchovních významů.

Transcendence se nikdy netýká jen určité třídy předmětů, nýbrž předpokládá jim nadřazený princip, čímž se liší od imanence. Transcendentno je tedy nadřazeno individuálnímu stavu věcí, běžné inteligenci, běžné úrovni lidstva apod.