Duševní stav vyvolaný buď hodnotným uměleckým dílem nebo různými dalšími aspekty reality (přírodní scenérií, krásnou lidskou tváří, nádherným aktem atp.) pociťovaný či oceňovaný jako velmi krásný. Známý Amielův výrok „krajina je stavem ducha“ je reflektován moderními esteticko-uměleckými proudy, které zdůrazňovaly buď poeticko-lyrické odstíny vnímání reality, nebo tzv. obnažující vnitřní napětí. Transfigurativní zkušenost je komplexní vznešený stav, který mobilizuje všechny povznesené psychické síly a energie člověka (především afektivitu), který navíc zahrnuje euforické stavy transformace estetického vnímání, zejména pokud je transfigurativní zkušenost spojena s krásou přírodního výhledu, s kontemplací, nebo s vytříbeným vnitřním prožitkem vyvolaným geniální hudební skladbou.

Tento stav ducha, který je současně euforickým napětím i hlubokým uvolněním, extatickou kontemplací i úsilím, meditací i činností, se neomezuje jen na svůj okamžitý účinek, ale prodlužuje se tím, že spouští „nebeské“ jevy subtilních rezonancí, které mohou nadále den za dnem pokračovat, a to i bez spouštěcích prvků. Transfigurativní zkušenost za sebou v tomto případě zanechává intenzivní stav psychicko-fyzické euforie, nebeský pocit vnitřního osvobození, který přímo potvrzuje Aristotelovu teorii katarze neboli mimořádného stavu zvýšené disponibility inteligence, vůle a citu. Z toho vyplývá, že transfigurační zkušenost je jedním z nejcennějších aspektů lidské zkušenosti, jedním z nejúčinnějších prostředků formování harmonické osobnosti a tedy i duchovního rozvoje. V období romantismu, tedy v době, která jako jeden z ústředních motivů obzvláště oceňovala aktivní roli subjektu a tvůrčí roli vnitřní přirozenosti, představoval koncept transfigurativní zkušenosti oblíbený předmět filozofie „dokonalého života“.