Božská skutečnost mimo čas. Věčnost je bezčasová, čímž se liší od nesmrtelnosti, která znamená neomezeně dlouhý život. Ve stavech mimořádného duchovního povznesení, kdy se pozdviháme k vrcholům extatického štěstí kosmického vědomí, se dotýkáme věčnosti. Dojem věčnosti můžeme zažívat i jako plnou přítomnost v okamžiku „teď“. Tento okamžik je pohyblivý obraz věčnosti. Jestliže prožíváme přítomnost hluboce a autenticky a vnímáme její základní význam, stojíme už v transcendenci. Jsme vyzdviženi do nádherné říše autenticky duchovního vnímání a prožívání.

Jak se jí běžně rozumí, je věčnost nekonečně dlouhý čas. Ve skutečnosti je ale věčnost něco docela jiného. Není to pouhé protažení času do nekonečna – věčnost je mimo čas. Sv. Tomáš Akvinský si tento rozdíl uvědomoval, když napsal: „Bůh je věčný, zatímco peklo má neurčené trvání.“ Věčnost je protějškem času – pochází z duchovního světa, zatímco čas ze světa jevového. Čas je stín, který vrhá věčnost na zeď Platónovy jeskyně. Platón označil čas za „pohyblivý obraz věčnosti“. Básníci vnímají čas jako nezadržitelný plynulý proud, zatímco jogíni a mudrci v něm spatřují součást máji (kosmické iluze). Čas vytváří relativní skutečnost, zatímco absolutní skutečnost je věčnost neboli to, co se ukazuje, když „lhůta uplynula“ (Zjevení 10:6).

V extatických okamžicích nebo při vrcholných prožitcích máme často pocit, že vystupujeme z času. Tento dočasný únik z tísnivého sevření času ukazuje, že je zde určitý druh věčnosti (věčná přítomnost), k níž máme přístup ve vytříbených stavech vědomí. Z pohledu jogínské duchovnosti je energie času víc než jen jeden z rozměrů toho, jak naše vědomí třídí své zkušenosti: podle toho, jak energie času v našem vědomí rezonuje, může být prožívána buď intenzivně, nebo zvolna. Jestliže zvýšíme převažující úroveň svého vědomí (svoji rezonanci), může se změnit i způsob, jak vnímáme energii času. Ta se pak může těsněji prolnout se zbývajícími třemi prostorovými rozměry.

Slavný ruský matematik Petr D. Uspenskij, jeden z předních žáků velkého zasvěcence G. I. Gurdžijeva, vypracoval na základě duchovních učení svého mistra šestirozměrný model vesmíru. Novými dimenzemi vedle původních tří jsou: 4) čas, 5) věčnost neboli „věčná přítomnost“ a 6) „aktualizace všech možností obsažených v minulosti, jež nebyly aktualizovány v čase“ (čas totiž umožňuje uskutečnění pouze jednoho sledu událostí z nekonečného množství možností). Každý rozměr představuje relativní nekonečno, pokud ho vztáhneme k nižším rozměrům nebo úrovním, protože nemůže být změřen nebo určen na úrovních nebo stupních, které jsou nižší, než je on sám.

Energii času (čtvrtý rozměr vesmíru) zpravidla neprožíváme stejným způsobem jako zbývající tři prostorové dimenze. Trojrozměrný předmět například můžeme obejít a prohlédnout si ho ze všech stran, ale v čase jsme nuceni postupovat lineárně. Vůči času jsme tedy jednorozměrné bytosti. Dokonce i naše vnímání čtvrté dimenze (času) se během času mění a rozvíjí. Nicméně když se ve vysokých stavech vědomí uvolňujeme ze sevření hmoty a smyslů, můžeme nahlédnout čtvrtý rozměr časoprostorového kontinua docela jinak. Je to jako vstup do nového světa, v němž se musíme naučit pohybovat, stejně jako si malé dítě postupně zvyká na trojrozměrný prostor.

Tento nový vhled má potenciál velmi dobře objasnit celou škálu paranormálních jevů, jako je jasnovidectví, předtuchy, jasnoslyšení atd. Nicméně pochopení pravé povahy dimenze věčnosti se dostavuje ještě pomaleji, v závislosti na naší vnitřní zralosti a zkušenosti energie času.

Jen pokud vědomě vstoupíme do šestého rozměru, můžeme porozumět pátému rozměru, věčnosti, což je možné, jedině když osvobozená duše nevratně opustí kruh (nevyhnutelný cyklus) reinkarnací. Symbolickým obrazem tohoto cyklu je mytický had Uroboros, zakousnutý do vlastního ocasu – symbol toho, že počátek je tentýž jako konec a že cykly následují donekonečna jeden za druhým. Zatímco okraj tvořený hadím tělem představuje cykličnost, nehybnost středu kruhu vyjadřuje věčnost.