Doslova „základní poznání“, „posvátná nauka“. Rodové jméno nejstarodávnějších textů indické moudrosti. Ortodoxní hinduisté jim přisuzují nadpřirozený, inspirovaný původ a nejvyšší autoritu božské podstaty. Tento rozsáhlý soubor písemností je šestkrát delší než „Bible“ a dělí se do čtyř částí:

1. „Rgvéd“ neboli véda božských veršů;
2. „Sámavéd“ neboli véda božských písní;
3. „Jadžurvéd“ neboli véda tajných obětních formulí;
4. „Atharvavéd“ neboli véda Atharvana (jméno jednoho mystika, kněze ohně).

Každá z těchto čtyř véd se dělí na tři druhy textů podle jejich obsahu, formy nebo data, kdy byly sepsány. Tyto tři skupiny jsou:

• samhita (sbírky duchovních nauk);
• bráhmana (přesná procedurální vysvětlení, mezi něž patří texty zvané áranjaky – „texty lesa nebo pustiny“ – a část upanišad);
• sútry (aforistická vodítka).

Podle jejich účelu je můžeme dále rozdělit na dvě části:

1. karmakánda, část účinného jednání;
2. džňánakánda, část hlubokého duchovního poznání.

Všechny čtyři védy sloužily zpočátku velekněžím jako sbírka hymnů a formulí pro správné vykonávání obětí a postupů pro naladění rezonance s vytříbenými světy a aspekty z makrokosmu. Pro správné odvíjení těchto duchovních obřadů byly zapotřebí čtyři kategorie velkých zasvěcených kněží:

1. Hótar, kněz, který vhodným způsobem odříkával hymny, aby vyvolal a přizval bohy k účasti na oběti, užívání sómy a dalších jim věnovaných energií: ten využíval obzvláště „Rgvéd“;
2. Udgátar, zasvěcený pěvec, jenž svými písněmi, které usnadňovaly splynutí a rezonanci, doprovázel přípravu a obětní dar sómy; ten používal obzvláště „Sámavéd“;
3. Adhvarju, zasvěcený výkonný kněz, který uskutečňoval vlastní tajný postup, pronášel verše, mentálně vysílal mantry a příslušné formule (jadžus); ten využíval obzvláště „Jadžurvéd“;
4. Veleknězi připadalo poslání sjednocovat, dohlížet a řídit celek duchovního postupu pro naladění rezonance, ale „Atharvavéd“ nebyl přímo spojen s jeho osobou.

Předpokládá se, že védy, v podobě jak je známe dnes, vznikaly nesmírně dlouhou dobu (počínaje zhruba 1500 př. Kr.). Původně byly tajné a předávané pouze ústně z generace na generaci. Jednotlivé šákha (větve) se rozlišují podle škol, jimž slouží jako základ pro studium. Existuje více verzí spojených s původem véd, ale všechny se shodují, že tyto texty jsou plodem božského zjevení ršijů, kteří se nacházeli ve stavu duchovní inspirace a hluboké kontemplace. Odtud pochází i védám často přisuzované jméno šruti („to, co je autentické a bylo zjeveno“).