Schopnost organického, duševního a mentálního systému uchovat si rovnováhu, regenerovat se, nabíjet se rychle specifickou subtilní energií (díky procesům rezonance, k nimž dochází v našem vnitřním vesmíru díky sladění s ohnisky specifické energie z makrokosmu) a vyhnout se dysfunkcím, vyčerpání a regresi.

Vitalita je zajištěna nejen prevencí, hygienou, ásanami, pránájámou, dokonale prováděnou plnou kontrolou sexuálního potenciálu, harmonickým probuzením čaker, vyhýbáním se excesům a strádání (jogíni se dívají na homeostázy jako na moudrost organismu), ale také udržováním psychosomatických funkcí prostřednictvím cviku a činnosti. Principem vitality je tvořivá aktivita. Nemělo by se zapomínat na to, že jediným lékem k udržení onoho souboru činností, z nichž sestává lidský život – je vždy aktivita. Díky rezonančním procesům spuštěným prostřednictvím specifické aktivity (například sexuální) je daný orgán vyživován, regenerován a udržován v dobrém stavu.

Pro jogíny je vitalita určitým typem subtilně energetické síly organismu. V tomtéž „energistickém“  duchu se vyjádřil i H. Selye (adaptační energie). Někteří připisují vitalitu na účet „vnitřních interakcí (+) – (-)“ v metabolickém procesu, který byl nastartován oplodněním (viděným jako „vzájemné vstřebání“ pohlavních buněk) a postupně v průběhu ontogeneze vyhasíná. Fakticky je třeba rozlišovat mezi životaschopností („minimem“ nezbytným pro život, představovaným minimální základní mírou uspořádanosti živého systému) a životem silným, opravdovou vitalitou (představovanou pevností a silou základní uspořádanosti).

Dá se také rozlišit stupeň vitality, který vyjadřuje to, jak zdatný organismus je, od formy vitality (která nám ukazuje, v čem konkrétně je zdatný a v čem je naopak slabý). Zde je třeba přijmout souhrnná či nespecifická kritéria vitality, jako jsou: odolnost vůči nemocem, produktivita či plodnost. Další nezbytnou distinkcí je i rozlišení mezi vitalitou vegetativní a relační vitalitou; přechod od jednoho typu k druhému odpovídá růstu role informačních procesů v rámci biologických jevů. Relační vitalita je ve své nejrozvinutější podobě závislá na psycho-mentálních funkcích, které se odráží na dějích v mozku; rozvoj relační vitality určitou měrou omezuje zděděnou sílu vegetativních mechanismů. Vitalitu je dále třeba odstíněně zkoumat ve vztahu k příznivému a nepřátelskému prostředí, v poměru ke statice a dynamice živého systému.

Posílení vitality pod prospěšným vlivem podmínek příznivého prostředí, by se dalo vyložit skrze zaúčinkování adaptačních, regulačních a kompenzačních mechanismů, při intervenci jevu (principu) supraregulace. Vitalita je skutečně spojena s vnitřními interakcemi organismu, ale subtilním způsobem: nadbytky a synergismy se rozvíjí dialekticky, ve vzájemně stimulujícím protikladu.

Vitalita má složku genotypickou (která se projevuje například jevem heteroze) a složku fenotypickou; zhodnocení vitálního potenciálu genotypu závisí z velké části na vlivech prostředí (tedy na míře využívání vitálních funkcí). Na udržení a stimulaci vitality lze působit prostřednictvím variování mesologických podmínek, včetně podněcování mírných, periodických či neperiodických, stavů privace (hypoxie, ásany, dokonale prováděná plná kontrola sexuálního potenciálu, půst).

Variace prostředí dosahuje nejvyšší biologické efektivity, když se kromě zintenzivnění některých aktivních adaptačních mechanismů (homeostatické odezvy, kompenzačních reakcí), podnítí a stimulují i adaptační mechanismy pasivní (růst tolerance vůči nekompenzovaným výkyvům vnitřního prostředí). Z termodynamického, informačního a taxiologického hlediska jsou vitalizující výkyvy prostředí „mírně euforizující“. Jinak řečeno, ony vnější výkyvy, které mají sklon mírně zvyšovat entropii (stupeň neuspořádanosti) fyzického, duševního a mentálního ústrojí a stimulovat tak autoregulační procesy (podobně jako vakcíny). Genetické mechanismy posilování vitality jsou, s výjimkou dokonale kontrolované sexuality (plná kontrola sexuálního potenciálu) s anebo bez heteroze, procesy mutací a polyploidií.