Termín z latinské literatury označující za skutečný stav věcí či bytostí cosi vysokého a vytříbeného, dosažení dokonalosti a velikosti. Také u Řeků výraz „vznešený“ (hupsos) původně znamenal výšku, vyvýšeninu nebo vrchol, až později se rozšířil na označení oblohy a širosti světa a nakonec odvozením i na označení velkoleposti. Pojem vznešený tak mohl pro Řeky zahrnovat jak význam „grandiózní“ tak „vysoký“. Z těchto dvou významů čerpá tento pojem svoji literární a duchovní konotaci. První ryze teoretický výklad pojmu vznešenost lze nalézt v eseji nazvaném „O vznešeném“, který je (s pochybnostmi) připisován Longinovi. Z jeho pohledu je vznešenost definována jako transfigurativní stav, který „nepřesvědčuje, ale vede k extázi“. Vznešené „povznáší duši do nejvyšších skrytých oblastí a nechává v nás zrodit obdivuhodný stav extáze a úžasu“. Vznešenost tak představuje více než jen pouhou potěchu nebo intelektuální zadostiučinění. V Longinově pojetí je vznešenost rozsáhlý extatický zážitek totožný s tím, co bychom mohli nazvat hlubokým spojením s vysokou až božskou existencí, vrcholným a důstojným povznesením mysli a obdivuhodným stavem grandiózního úžasu, který se rodí z našeho kontaktu se skrytými mimořádnými obzory. Je zřejmé, že pro Longina musí vznešené zahrnovat jak jistou míru duchovního povznesení (podloženého vášněmi doprovázenými blahodárným, zneklidňujícím a nadšeným napětím) tak i jasně zřetelnou přirozenost.

Další podstatnou charakteristiku vznešeného podává v rámci historického vývoje Kant. Ve svém mistrovském díle Kritika soudnosti spojuje vznešené s vysoce univerzální schopností racionalizace. V tomto pojetí je vznešené (na rozdíl od krásy, která může být malé povahy) vždy velké a těží jak z jednoduchosti tak z trvanlivosti. Svrchovaný čas může být jak pomíjivý, tak děsivý, ale z perspektivy budoucnosti je vždy vznešený. Pro Kanta se vznešené, které je rovněž spjato s pojmem nekonečna, stává „maximem dokonalosti“. Z tohoto důvodu se žádná ctnost sama o sobě neobjevuje v jiné podobě než jako syntéza morálních kvalit a toho vznešeného.

Kant rozlišuje „matematickou neboli extenzivní vznešenost“ a „dynamickou vznešenost“. V tomto významu se například moc přírody (na rozdíl od síly) projevuje ve své dynamicko-vznešené hypostázi v takové míře, v níž nevyvolává strach, ale čistě a jednoduše děsí, zároveň však i povznáší. Třetí hlavní druh vznešenosti načrtl Hegel. V jeho pojetí představuje vznešené omezený stav symbolického činu. Pro Hegela je symbol vnější existencí danou intuicí. Tato existence by však neměla být chápána tak, jak se jeví, ale měla by být uvažována „s rozšířenějším a obecnějším významem“. Tímto způsobem se symbol odhaluje jako konkrétní obraz (či výraz), který byl povýšen na úroveň obecného významu. Jako obecný význam tedy symbol předpokládá vyloučení nebo staví do stínu celou řadu rysů, které se tak stávají neurčitými. Když stupeň jejich neurčitosti dosáhne maximální hranice, symbol získá vznešený rozměr.