Tábor objevování Átmanu

Rubrika: Další aktivity

Autor: Rezonance

Úvod a praktické informace

Je určitá jiskra hluboko v každém z nás. Jiskra, která je prvotním projevem naší individuality, zasazena do jednoty Univerza. To je Átman.

Když mysli odebereme většinu z vnějších objektů, jimiž se zabývá, jež zvedá a obrací a přemisťuje jako vítr hrající si s podzimním listím, můžeme ji vést do ticha prázdnoty, ve kterém se naše vědomí setkává s hlubší realitou. S realitou, která stojí za projeveným světem a je mu základem. Realitou hlubší největších oceánů a širší vesmírných dálav. A přece zřejmou, čistou a jasnou. Jsme to my, jako součást tohoto vesmíru a vesmír, jako součást nás samých. Zde můžeme nahlédnout svojí neoddělenost od okolního světa, celistvost všeho. Je to začátek cesty k objevení naší nejhlubší podstaty. Svého Já. Átmanu.

Tábor, který vám tu chceme představit, je místem – v prostoru i čase – vytvářející podmínky pro zklidnění mysli, zvnitřnění a meditaci, s cílem přiblížit se prvotní podstatě našeho bytí. Cesta poznání je usnadněna sérií přednášek, vztahujících se ke konkrétním milníkům, překážkám i znamením na této cestě.

Jak lze z výše uvedeného odtušit, prostředí tábora vyžaduje od každého z účastníků určitou vnitřní disciplínu. Je pouze v našich silách zkrotit zdivočelé koně naší mysli. Nikdo jiný to za nás udělat nemůže. Během tábora je třeba dodržovat určitá pravidla, která jsou zásadní pro zvolený cíl, kterým se však mysl, byť s cílem souhlasící, nicméně často chtě nechtě vzpírá. Je třeba dodržovat mlčenlivost, vyhnout se očnímu kontaktu a jakémukoliv jinému blízkému kontaktu s druhými, zachovat sexuální zdrženlivost, nenechat mysl „bavit se“ jakýmkoliv druhem zábavy.

Je třeba být neustále v přítomném okamžiku. S myslí čistou a jasnou, vědomou a přijímající to co je. Vědomou si svých pocitů, jemných energií a ozvěn hlubin našeho nitra. Ponořit se do sebe v meditaci a ve změněném stavu vědomí poznávat skryté úrovně bytí. Pokud se nám to povede, jsme o krok blíže prvotní Božské jiskře v nás – Átmanu.

Tábor se zde v Čechách koná vždy jednou ročně – obvykle v první polovině července, po dobu jednoho týdne. Na program mají přístup účastníci kurzů sdružení Rezonance od druhého ročníku výše. Výjimku je možné konzultovat s vedením tábora. Na tábor také není možné přijet po jeho začátku. Odjet dříve je možné pouze ve zvláštním případě, ochuzujeme se tak ovšem o řadu subtilních darů – určitou ucelenou duchovní zkušenost - z nichž většina přichází právě po dokončení celého tábora.

Na tábor je třeba přihlásit se s dostatečným předstihem – cca 2 měsíce. Kapacita objektu je někdy menší než počet zájemců. Potom rozhoduje čas přihlášky a uhrazení poplatku za tábor; přihlášky dané a uhrazené po naplnění objektu nebudou moci být vyřízeny a uhrazení poplatku se v takovém případě vrací. Zrušení účasti z jiných důvodů může být sankciováno nevrácením poplatku v plné výši. Na táboře je obvykle možné spát i ve vlastním stanu – pro větší soukromí a intimnější prožívání celé akce. To je třeba nahlásit dopředu, obdobně jako případné zvláštní požadavky vyplývající např. ze zdravotního stavu, diety apod. Tábor se koná v objektu se standardním sociálním zařízením. O jídlo pro účastníky je plně postaráno.

Program kromě meditací pro objevování Átmanu zahrnuje přednášky, cvičení hathajógy, jídlo, osobní volno a spánek. O dalších podrobnostech a konkrétním umístění tábora, které se snažíme pokaždé najít mimo dosah civilizace, jsou účastníci informováni po přihlášení v dopise zaslaném obvykle elektronickou poštou. Pro další informace a dotazy kontaktujte prosím svého instruktora jógy.

Sebezkoumání podle Ramana Maháršiho

Metodu, kterou Ramana vždy doporučoval a o které hovořil jako o nejednodušší a kterou kladl na první místo, bylo sebezkoumání. Každá sádhana, mimo metody sebezkoumání, předpokládá podržení mysli jako nástroje pro vykonávání sádhany. Bez mysli není možné sádhany vykonávat. Během sádhan bere ego na sebe jemnější a jemnější formy, úměrně dle stavů, kterými prochází, ale samo o sobě není nikdy zničeno. Úsilí zničit ego-mysl jinou sádhanou než sebezkoumáním, přirovnává Ramana k situaci, kdy za policistu převlečený zloděj pátrá po zloději, kterým je on sám.

Jógové písmo v základě přijímá mylné chápání běžných lidí "já jsem tělo a mám oddělenou existenci" a učí tudíž karma, bhakti, rádža a džňánajógu. Karmajóga říká: "Konej bez přivislosti k ovoci, vzešlému z činnosti. Bjaktijóga říká: "Nemiluj nic jiného, miluj jedině Boha." Rádžajóga říká: "Oddělením se od Boha ponížil ses na nepatrnou individuální duši; jdi a spoj se s Ním opět." Džňánajóga říká: "Poznej Boha." Ve všech těchto čtyřech jógách musí být "já"...

Ramana však naprosto nepopírá účinnost těchto klasických cest, nicméně pro závěrečné rozpuštění jógami očištěného ega, považuje cestu sebezkoumání pro ponoření do zdroje, do Vědomí, a tím jeho rozpuštění, za jedině účinnou. (Rudolf Skarnitzl, Úvod do filozofie a praxe jógy, Onyx 1997) 

Dále pro přiblížení atmosféry této akce uvádíme vybrané úryvky z instruktorské seminární práce „Vnitřní aspekty prožitků, stavů a zkušeností účastníků táborů objevování Átmanu“, kterou na základě dotazníků předložených účastníkům minulých turnusů vypracovala Isolda Eva (pro pochopení částí textu je nutné předchozí seznámení s popisovanou duchovní stezkou, můžeme doporučit knihy E. Tomáše, J. Vacka a další):

Metoda sebepoznávání – átmavičára

Většině jogínů tato metoda vyhovuje. Je to cesta přímého sebepoznávání a uvědomování. Nejvíce se používá sebedotazování otázkami „Kdo jsem já?“, „Odkud pocházím?“ nebo celistvá vnitřní snaha splynout s vědomím tak, že se uvědomuje význam rčení „Já jsem“, některým účastníkům také stačí pouze intuitivně vnímat své „Já“. Používán může být i tzv. vylučovací postup („Nejsem toto, ani toto, co tedy jsem?“). Existuje ovšem i řada dalších technik, které rovněž sledují stezku átmavičáry.

Citace jogínky poodhaluje chápání této metody prakticky: „O této hlavní metodě jsem četla, nicméně v praxi jsem si to nedovedla představit. Po účasti na táboře jsem zjistila, že je to ještě jednodušší, než se zdálo. Tato metoda mi vyhovovala, i když ji nemohu zatím porovnat s jinou. Zpočátku mi dalo práci vůbec pochopit, co vlastně ta dvě slova „já jsem“ znamenají. Pak jsem začala vnímat pevnost a jistotu, která se za nimi skrývá.“

Jogín pravidelně se zúčastňující táborů od roku 2005 mluví o tom, že pro přehlušení myšlenek zůstává často u techniky Vipassany (bdělost nad jakoukoli činností, být pozorovatel, svědek, pozorování dechu a jeho fází…). Delší dobu pozoruje dech, až postupně přechází na přímou praxi átmavičáry. Také se vyskytuje individuální zážitek vnímání Já a zároveň odhalování Já skrze propojení sebedotazování s technikou lajajógy, kdy první zkušenosti s nahlížením Já přicházely spontánně při hlubokých meditací s první mantrou lajajógy. Tento praktikant se pak dotazoval, odkud tento zvuk vychází?, kdo tento zvuk vnímá a pozoruje?

Pro některé je pojímání sebedotazování abstraktní („Kdo jsem já?“, „Já jsem.“). Nemohou si uvědomit smysl významu, který se jim vytrácí a tím se stává opakování dotazů mechanické. To znamená, že nejsou otevřeně ponořeni do odpovědi, ani nejsou příliš receptivní vůči přicházející odpovědi formou vnitřních stavů vznikajících při dotazech. V takovém případě uvádí, že je vhodné se více uvolnit a zároveň zbystřit pozornost na pravý cíl, který je odkrýván pomocí vyřknutého dotazu. Je vhodné ze začátku vše více prožívat a cítit, a tím i odstranit skrytý automatismus.

Náhradou za sebedotazování je pro jednu jogínku vnímání prostoru duchovního srdce všemi smysly, podobně jako při cvičení techniky jógamudry (specifická ásana pro vnímání úrovně anáhatačakry).

Zklidnění mysli

Téměř všichni jogíni uvádějí, že zklidňují mysl pomocí koncentrace na dech. Přes vnímání dechu se uklidňuje mysl, která následně není tak rychlá a aktivní. Většinou se pasivně pozorují myšlenky z pozice svědka, nebo se v této pozici myšlenky ignorují. Řada meditujících poté přesouvá pozornost na srdce, nejdříve někdy i přímo na fyzické srdce, jeho pravidelné bití, poté na vnímání duchovního srdce a prohlubuje se vnímání vnitřních stavů. Někdo to popisuje jako „zvětšování srdce“.

Někteří jogíni, kteří spolupracovali na dotaznících, kladou důraz na nalezení polohy, ve které nejsou cítit interference fyzického těla a v níž je také zamezeno kontaktu s vnějším okolím. Specifická metoda jednoho jogína spočívá v uskutečňování pratjáháry (stahování želvy do svého krunýře). Pro jinou jogínku, která má dosti aktivní mysl, je údajně typická její snaha učinit si „pořádek v hlavě“. Sleduje své myšlenky, které poté vytřídí. Tím mysl přestává rušit a jogínka se může soustředit dovnitř do duchovního srdce, jako do prostoru.

Jiní se zaměřují na prázdno a ticho uvnitř sebe. Mají přitom ovšem vědět, že toto ticho existuje a je přítomno uvnitř sebe sama. Je třeba schopnosti se na toto ticho naladit a ze začátku se vědomě odpoutávat od svých myšlenek. Pokud se mysl vyčistí, je sebepoznávání rychlejší a nepřicházejí úzkostné stavy či sebeobviňování a vyčítání si, že se příliš přemýšlí (= ztrácí se zbytečně čas) v průběhu duchovní praxe (což je projev vyššího duchovního ega).

Někteří zesilují své prožitky v čase osobního volna v rámci programu tábora pomocí ladění se na Matku Zemi skrze fyzický kontakt s přírodou (ležení na zemi, objímání stromu). Málokdo z jogínů používá pro zklidnění mysli techniky koncentrace na světlo, na vnitřní zvuk nebo i na svého duchovního průvodce.

Potíže a překážky

Čím více se projevuje schopnost odpoutat se od těla a mysli, jež řídí osobní individuální já, neboli ego, tím více se meditující konfrontují s překážkami a potížemi, které pramení právě v bouřícím se egu (to chce stále udržovat svoji sílu a nadvládu). Ve skutečnosti toto znamená, že se více přibližujeme k pravé podstatě a zároveň se musíme vypořádávat s čím dál více náročnějšími zkouškami v podobě různých překážek.

Ti kdo prožívají tábor objevování Átmanu poprvé, se většinou učí a poznávají celkový program a podmínky tábora, což někteří mohou nést jako dost tvrdý režim (např. zákaz opuštění vymezeného objektu je vnímaný jako vězení; pravidelnost denního programu jako monotónnost, kterou je třeba zpestřit denními změnami; je tu nemožnost mluvit, jehož kompenzací mohou být vnitřní monology, atd.). Podmínky tábora pak někteří obcházejí například tajnou korespondencí s ostatními účastníky, vymáháním na kuchařce, aby se podívala na příchozí zprávy v osobním mobilu (po dobu programu tábora jsou veškeré telefony odevzdány službě), atp.

Především pro začátečníky je také těžké udržovat pozornost při meditacích déle jak 20 - 30 minut. Poté se často jogíni zabývají svou minulostí, rozebírají osobní problémy, snaží se nacházet řešení, plánují své vize a představy do budoucnosti, nebo si jen tak něco „mentalizují“. Někteří nedokážou postupovat hlouběji, vynaložit více úsilí a aktivní snahu prorazit svou počáteční neorganizovanost mysli.

Pro některé vyvstávají také takové potíže, jako je neochota podřídit se programu a dodržovat ho. Příklady nedodržování a obcházení programu: odejít ze cvičení hathajógy a dojíst svou snídani, odejít ze cvičení hathajógy z důvodu potřeby jít na toaletu, kde je možné se zdržet i delší dobu nepraktikováním a ve stavu lenivosti; nevnímání přednášek, atd. Individuálně se může objevit i neakceptování koordinátora tábora, pocit, že já jsem pánem svého rozhodování a toho, co chci právě vykonávat.  

Na jiné úrovni se objevují stavy jako je nechutenství jednoduchého jídla, pocit nedostatku času pro objevování Átmanu, prudká touha pocházející z mysli dostat se až do úrovně objevení Átmanu.

Na druhé straně, ti, kteří již jsou na aktivní cestě sebepoznávání, mívají někdy problém s meškáním své účasti na programu. Zde je uvedena ukázková citace z dotazníku: „Po hodně hlubokých stavech nejsem schopen po určitý přechodný čas pokračovat v programu, musím si chvíli odpočinout a dostat se do reality tohoto světa.“ Studenti nedokáží rychle ukončit meditaci a změnit činnost (např. ukončit meditaci a jít praktikovat cvičení hathajógy) nebo se spontánně noří kdykoliv do svého nitra a zapomenou vnímat změnu programu.  Např. jeden jogín uvádí, že se přichystal na odpolední meditaci, vzal si deku a usednul na lavici před meditační místností, kde si chtěl chvíli spočinout, než začne meditace. Byl tak zabraný do svého nitra, že přestal vnímat čas a že již má být připravený na svém místě pro meditaci. Stále seděl na lavici, až k němu došel koordinátor a gestem mu naznačil směr, kam by měl jít. Když jogín nereagoval, koordinátor se ho zeptal, zda jde s ostatními meditovat. Teprve slova ho vytrhla z vnitřního stavu a konečně se odebral k meditaci na určené místo. (Koordinátor by se takto v běžných podmínkách tábora nezachoval, jelikož platí zákaz mluvení a nutnost účasti na programu, ale v tomto případě vnímal, že je třeba dotyčného jen nasměrovat.)

Pokud se dokážeme odevzdat a odpoutat od fyzického těla a mysli, jsme poté schopni vnímat přirozenost, stopy Boha a upevňovat si důvěru, víru a lásku k Němu.