Czech (CZ) Vizuální umění a smyslnost
- Rubrika: Krása a láska
- Autor: Alex Ionescu
Krása není potřebou, ale vzrušením a extází.
Chalíl Džibrán, Prorok
Nejsou to žíznící ústa, ani natažená prázdná dlaň.
Ale je to planoucí srdce a okouzlená duše.
Není to obraz, jaký byste mohli spatřit, ani píseň, kterou můžete slyšet,
ale je to představa, kterou vidíte se zavřenýma očima, a píseň,
jíž je možno slyšet, jen když si zacpete uši.
Není to míza prýštící z vrásčité kůry, ani křídlo připoutané k pařátu,
ale je to zahrada, jež je stále v květu, a hejno andělů,
kteří jsou stále v letu.
Lidé, krása je život, když život odhalí svou svatou tvář…
Řada lidí čerpá vnitřní harmonii a vyrovnanost (ať už vědomě či nevědomě) obdivováním či sledováním krásy. To je přirozené, když si uvědomíme, že lidská psychika je vlastně „živena“ všemi vjemy skrze naše smysly a emoce. Vzhledem k tomu, že 70-90% všech informací a vjemů, které náš mozek zpracovává, má vizuální povahu, je pochopitelné, proč je tak osvěžující pozorovat velmi krásné věci, bytosti či krajinu, obzvlášť když se sami cítíme sklesle.
Dokonce i ve starověku lidé obdivovali a různými způsoby velebili krásu v jejích všemožných projevech – skrze tanec, malbu či sochařství, skrze inspirující písně anebo divadlo. Rozjímání nad libovolným projevem krásy uvádí člověka do hlubšího stavu vědomí a navozuje mu jedinečné a nepopsatelné pocity.
V době antiky kladli lidé důraz hlavně na fyzické pohyby, jelikož jimi dokázali vyjádřit vznešenost, krásu a vytříbenost ducha. Pohybová umění jako tanec a divadlo byla vnímána jako cesta navození výjimečně krásných a vysoce duchovních stavů u publika. Ve všech kulturách, kde v minulosti kvetla duchovnost, byl iniciační smyslný tanec považován za skvostný dar evoluci lidstva.
Postupná degenerace tohoto druhu tance do něčeho, čemu dnes říkáme „striptýz“, pouze poukazuje na dramatický úpadek obecné úrovně vědomí lidí, kteří to, co kdysi bývalo vznešené a hluboce transformující, degradovali na triviální show, která si klade za cíl toliko sexuální stimulaci. Podobně i divadlo, které původně odkrývalo lidem duchovní nauky a umění, jak žít harmonický život, se stalo pouhým stínem toho, čím kdysi bylo a je dnes většinou jen zábavním podnikem.
Erotický tanec
Překypujíc životem a vášní je tanec jedním z nejkrásnějších umění. Aristoteles tvrdil, že tanec vzešel z rytmu bušení našeho srdce. Potřeba tančit je lidskou potřebou rytmu. Tanec nabízí různé druhy uspokojení, aniž by opomíjel ty estetické. Pomocí řeči těla a jazyka gest nás učí harmonii. Tanec je emoce, odvaha překonat nehybnost ducha a vyjádřit život a jiskru, která žhne uvnitř naší duše.
Vášeň je pak vyjádřena zejména erotickým tancem. Jak muži, tak i ženy považují tento druh tance, který je souhrnem různých možností vyjádření, za podnětný a vzrušující.
„Existuje řada forem erotického tance, podle jejich rytmu a interpretace. Například břišní tance, flamengo, kankán atd. Jedním z nejznámějších a nejsmyslnějších je právě břišní tanec, který je znám již od starověku. Zpočátku ho využívaly ženy výhradně opět pro jiné ženy, především pro těhotné, kterým tak chtěly pomoci relaxovat a odpočívat. Tento tanec tvaruje a posiluje břišní svaly, hloubkově masíruje orgány v dutině břišní a tak zlepšuje oběh krve u všech tkání a vaziv, z čehož notně těží pánevní oblast.“
„Stejně jako milování i tanec je ve svém nejvyšším projevu výrazem lásky. Jsou známy indické smyslné tance, které zpodobňují různé erotické pozice, čímž v milencích stimulují obrazotvornost a touhu.“
(úryvky z knihy Gregorian Bivolaru: Přírodní encyklopedie afrodiziak)
Před tisíci lety měly v Orientu představení (které by někteří současní nevědomí lidé nazvali „striptýzem“) ezoterický iniciační význam – hrající roli v procesu hledání skutečného Já.
Diváci sledující takový rituál na jeho konci mohli vnímat hluboký stav duchovní extáze, právě v okamžiku kdy intenzivně transfigurovaná žena odhalila své tělo v celé jeho skvostnosti a dokonalosti poté, co odložila vše, čím bylo zahaleno – což v pravém významu symbolizuje odkrytí jemných obalů lidské bytosti, aby byla na konci odhalena božská podstata všech projevených bytostí.
Tanečnice je postava těsně spjatá se sexuální energií a ženskou mocí zasvěcování. V mystickém zpěvu tantrické tradice se pěje:
Tanečnice má moc vyvolat sexuální omlazení
V nesčetných chrámech starověkého světa sídlily tanečnice, jež představovaly a sdílely tu nejsilnější tresť erotiky. Tanečnice (dévadásí) v indických chrámech šokovaly a urážely puritánskou morálku Britů, kteří nelenili vydat zákony tuto činnost zakazující. Bohužel si sexuální dovednost chrámových tanečnic Britové mylně vykládali jako prostituci.
Indické chrámové tanečnice dévadásí, „otrokyně boží", byly roztříděny do několika skupin. V nejvyšší skupině byly odbornice na různé druhy jógy, které dlouhými roky průpravy dosáhly schopnosti ovládat své tělesné funkce. Jako zasvěcovatelky do tantrické jógy hrály důležitou roli. Byly považovány za milenky chrámových bohů, za ztělesnění pastýřek a za projevy božské Lakšmí. Věřilo se, že na obřadech a další činnosti chrámových tanečnic závisí prospěch a blaho země.
Na dvorech císařů a králů bylo vždy mnoho tanečnic, jejichž úkolem bylo probouzet erotiku a navozovat duchovní a milostnou náladu. Ve starém Egyptě věřili, že dvorní nebo chrámové tanečnice mají moc nad životem a smrtí; mnohé z nich se domohly značného vlivu jako kněžky, protože tancem lze vyjádřit esoterické pojmy i systémy, jež není možno vyjádřit slovy ani obrazy. Tanec vyjadřuje celou škálu emocí, takže může odhalit hluboké tajemství tantry ve vší jeho slávě.
Uveďme současný zápis Allena V. Rosse, v němž skvěle líčí sexuální úlohu indické chrámové tanečnice:
Dívka vešla tiše a bosa. Poklekla přede mnou a políbila mi nohy. Byla hezká, asi kolem třicítky, a její obličej vyjadřoval zkušenost i nevinnost. Byla zahalena v průhledné hedvábné sárí protkané zlatými vlákny. Ruce, nohy a hlava byly holé, až na zlaté šperky, které při každém pohybu cinkaly. Začala tančit bez jakéhokoli hudebního doprovodu. Tato dévadásí kolem sebe šířila ryzí sexualitu i tím sebenepatrnějším pohybem nalíčených rtů, tanečními gesty rukou a paží, pohyby hlavy, podupáváním i kosými pohledy.
Smyslné chvění chřípí, hadí vlnění jejího pevného a pružného těla — to byla úžasná podívaná. Cítil jsem jakoby elektrické výboje dívčiny magické erotiky a měl jsem dojem, že to, co tu přede mnou předvádí, je jen zlomek jejího umění. Její tanec byl pomalý a extatický — a nesmírně symbolický; rozehrával rozličné sexuální nálady od vábení a namlouvání až po svůdnou chlípnost a extatické vyvrcholení. Trval snad celé hodiny a naprosto mě strhl. Nebyl to žádný vulgární striptýz. Cudně se svlékla a odhalila své tělo barvy plané skořice.
Toto líčení je přesným obrazem sexuální moci inherentní v archetypu tanečnice. Tanečnice musí uvědoměle ovládat dýchání, rovnováhu i emoce. Jde o něco podobného, jako když se má zvládnout učení tantry. Emoce jsou ten poslední klíč. Když se uvědoměle probudí a usměrní emoce, lze individuálně dosáhnout nadsmyslovosti a převést ji na jinou osobu. Milostný cit se tancem vyvolá velmi snadno. Je-li tělo zdravé a správně naladěné, pak se tanec skutečně může stát zasvěcením.
Nejrozmanitější formy tance mohou při provádění vědomě nebo nevědomky nabývat určitého významu. Všechny párové tance představují ritualizovaný a společenský odraz soulože. Umění duchovního tance je už záležitost minulosti.
Na hezký tanec se každý rád podívá. Ale veřejný tanec a tanec v soukromí mají výrazně rozdílný potenciál. Tančit můžete sami, jen pro partnera, anebo můžete improvizovat společně. Dejte průchod svým touhám i pudům, zbavte se všech zábran a nechte vyvřít svou živelnost.
"Tanec může znamenat mnoho: individuální hledání extáze, prostředek komunikace, společenskou záležitost, zdraví prospěšný pohyb nebo dvorný obřad. Ze všech šedesáti čtyř umění má k umění milovat tanec nejblíže. A tanec ženy má jedinečnou moc rozohnit mužovu vitalitu a oživit vyčerpané energie. Tóny a rytmus hudby doprovázející tanec mohou posílit a obohatit prožitek lásky."
(ukázka z knihy Nik Douglas a Penny Slingerová: Mysteria sexu)
Divadlo
V případě divadla také můžeme sledovat jeho erotickou tradici. Pantomima ve starověkém Řecku a Římě dosáhla značné hloubky, na hony vzdálené dětským a naivním představením v našich divadlech. Obě zmíněné tradice měly pouze mužské herce, kteří se dle potřeby oblékali do ženských šatů. Aristofanovy komedie i díla jeho současníků pojednávala často o lásce v obou jejích podobách – jak fyzické, tak duševní. Používala se i satirická forma, s níž komedie dosahovaly autenticity.
Současné divadelní hry (obzvlášť komedie) na stejná témata jsou často inspirovány starověkým divadlem. Avšak tyto moderní hry zřídkakdy dosahují takových kvalit na poli afrodiziakálního umění, jako představení, která se odehrávala ve starověké Alexandrii a Římě. Ze všech vizuálních umění s nádechem erotiky je tak v současnosti tanec tím zdaleka nejvytříbenějším a nejzajímavějším. Když je prováděn správně, stává se nejsilnějším možným afrodiziakem.