Význam duchovního mistra a odevzdání se mu

Rubrika: Učitelé

Autor: Rezonance

Hinduistická tradice rozděluje čtyři stupně vedení (Guru):

1. Rodiče, kteří nám zprostředkují přístup do našeho fyzického těla tím, že nám pomůžou se inkarnovat a více se tak seznámit se životem a jeho obtížnostmi.
2. Běžní mistři, profesoři ve škole nebo na fakultě, všichni, kteří se starají o naše profesní tvarování
3. Duchovní mistr, který zná cestu k nejvyššímu duchovnímu osvobození. Někdo, kdo nám dokáže vysvětlit smysl a cíl života, odhalit cestu ke zjevení božského Já a upozornit nás na překážky a obtíže, s nimiž se můžeme střetnout. Dokáže nás vést a povzbuzovat na duchovní cestě, nikdy jí však nemůže projít místo nás. Neexistuje nic jako duchovní cesta podobná jízdě na zádech osla, nebo jinak řečeno, tolerování sobeckých duchovních pijavic.
4. Nejvyšší kosmický Guru (Avatar), ke kterému nás vede duchovní Guru, inkarnace dokonalého „osvíceného Boha“. Pro křesťanství je například nejvyšším kosmickým guruem Ježíš Kristus.

Ohledně role duchovního mistra v našich životech pak bývají často kladeny dvě otázky: „Je duchovní průvodce skutečně na duchovní cestě nezbytný?“ A druhá: „Co vlastně znamená ono absolutní odevzdání se duchovnímu průvodci?“

V odpověď na první otázku uvádějí někdy indičtí mistři jednoduchý příklad: Cestujeme-li po zcela neznámém městě a snažíme-li se najít nějaké konkrétní místo nebo ulici, nabízejí se nám v základě dva způsoby, jak můžeme postupovat. Buď procházet postupně všemi ulicemi, než se dostaneme za několik měsíců či let na požadované místo, přičemž riskujeme, že to bude až v ulici poslední, nebo se můžeme zeptat na cestu nějakého místního obyvatele, který nás rychle nasměruje tou nejkratší cestou až k místu, které hledáme. V tomto příměru je duchovní průvodce právě tímto vlídným domorodcem, který zná město, všechna jeho skrytá zákoutí, stejně jako i překážky, s nimiž se můžeme v oblasti setkat.

Svatá Písma mimo jiné tvrdí, že když skutečně dosáhneme (a ne jen ve vlastní představivosti) určité duchovní úrovně, stane se nám duchovním průvodcem samo Nejvyšší Já - Átman, který nás moudře vede na duchovní cestě.

Co se týče naprostého odevzdání se duchovnímu průvodci, lze říci, že zcela ztrácí smysl, je-li nějak vynuceno anebo pokud do něj žák sám nevloží své srdce. Udržujeme-li stále vynikající vztah s duchovním průvodcem a důvěřujeme-li mu bezvýhradně, pak se mu spontánně s obětavostí, láskou a porozuměním odevzdáváme - a to i když nedokážeme ihned (rozumově) pochopit smysl všech jeho pokynů a doporučení.

Šivananda například tvrdí, že duchovní průvodce nás vede až k nejvyššímu osvobození. A říká rovněž, cituji: „Proto nutně duchovního průvodce potřebujeme. Jsou situace, kdy bychom dali vše, co máme za to, abychom se dozvěděli, co máme dělat a kterou cestou se vydat. Chceme konat dobro, ale váháme mezi dvěma způsoby, jak postupovat. Duchovní průvodce nám v tom může neocenitelně pomoci. Prostřednictvím duchovního mistra se nám průvodcem stane sám Bůh. Zná cestu a povede nás, dokud na konci našeho putování nedosáhneme pokoje. Mohli bychom si přát cestovat ještě bezpečněji? Je jen třeba zcela se odevzdat jeho vedení a nikdy nám nebude hrozit, že bychom sešli z cesty. Učiňme duchovního učitele božím světlem a najdeme v něm svého průvodce. Budeme-li se řídit jeho slovy a naučíme-li se o něj opírat na každém kroku, nikdy v duchovním životě nezabloudíme. Je nám dán příslib, že pokud je duchovní průvodce prostředníkem božího projevu neustále a navždy, pak nás Bůh nikdy nepřestane jeho prostřednictvím vést. Skrze duchovního průvodce nás Bůh sám povede nadosmrti, abychom mu poté byli navždy po boku ve svobodě a blaženosti.

Tento příslib božího vedení prostřednictvím duchovního průvodce je pro nás bezpečnou zárukou na celý život. Nejprve duchovní osvobození, poté útěcha v naší poslední chvíli, a nakonec šťastný život ve věčnosti. To jsou jen některé výhody, které nám vedení duchovním průvodcem přináší. Neměl by snad každý již od mládí hledat Boha za pomoci duchovního průvodce, aby se celý život z Boha těšil a ve stáří v něm našel spočinutí? Dívejme se na vedení duchovního průvodce s důvěrou, abychom se dokázali spolehnout na Boha i ve chvíli našeho odchodu z tohoto světa.“

Je možné říci, že působnost jakékoli duchovní techniky pochází od duchovního průvodce a co víc, duchovní průvodce je až do základů ztotožněn s duchovními postupy, které nám dává k dispozici, tedy se samotnou duchovní cestou, kterou následujeme. Duchovní průvodce je tak naším hlubokým a živým spojením s duchovní tradicí, neboť je následníkem posloupnosti duchovních mistrů celého světa. Stejně jako máme na fyzické úrovni rodiče, kteří nás přivedli na svět, pomáhá nám náš duchovní průvodce narodit se v duchovním božském světě, coby božské děti.

Uveďme několik příznačný úryvků hovořících o duchovním mistru:

Když skutečně miluješ duchovního mistra, nemiluješ jeho vnější osobnost, ale jeho nitro, šivaistické vědomí, které se snaží ti předat. To znamená, že vlastně miluješ sám sebe. Božské Já miluje božské Já. Místo aby ses snažil milovat celý vesmír, miluj jednoho člověka, neboť Átman je tentýž v komkoliv. A k tomu si vzpomeň, že nezáleží, jak moc miluješ anebo si myslíš, že miluješ, duchovního mistra, neboť On tě vždy bude milovat mnohem víc, protože se již naučil milovat bezmezně, nekonečně. Snaží se tě proměnit v nejvyššího božského Mistra, v Jediného.

Jednou řekla se svým osudem již smířená noční můra plamenu lampy, kolem které kroužila: „Co ty víš o lásce? Neděláš nic, než že tu stojíš, zatímco já poletuji kolem tebe až do chvíle, kdy již nevydržím být od tebe oddělená a obejmu tě. Ve chvíli, kdy to udělám, zničí mě to, úplně spálí.“ Plamen se na ní usmál a řekl: „Hlupačko, tomu říkáš láska? Podívej se na mě, já pro tebe planu neustále, zatímco ty vzplaneš, jen když mě obejmeš. V mém případě se stesk po tobě, bolest, kterou mi působí naše oddělení, transformuje v plamen.“ Podobně se věci mají i v životě. Žák si může myslet, že opravdu miluje duchovního mistra a že pro něj mnoho vykonal, je ale přitom příliš nevědomý, než aby chápal, že duchovní průvodce plane neustále celou svou bytostí pro to, aby mu předal svou vlastní podstatu.

Ze začátku není takový žák o nic lepší, než nevěstka. Skáče z jedné věci na druhou, přechází od jednoho učitele k jinému, od jednoho duchovního mistra k jinému, podobně jako motýl, který radostně přelétá z jedné květiny na jinou. Jednou ale pomaloučku polehoučku „dítě“ přejde chuť na ostatní věci a začne posilovat oddanost vůči svému duchovnímu průvodci. Jedině tehdy pochopí, že jeho duchovní průvodce je ve skutečnosti JEDEN VE VŠEM a VŠE V JEDNOM. Jedině tehdy s ním může „dítě“ splynout a přijmout to, co mu tak moc chce Mistr předat.

Opravdový duchovní průvodce zpravidla své žáky často zkouší. Povězme si krátký příběh, který je symbolickým podobenstvím o tom, jakým způsobem se tak může dít:

Žil byl jednou duchovní mistr, který měl na tisíc žáků. Když se přiblížila chvíle jeho smrti, začali k němu přicházet a říkat mu, jak velice ho milují. Mistr si pomyslil: „Copak je to opravdu tak?! Raději bych měl dát těmhle pokrytcům ještě lekci!“ Druhý den proto všem oznámil: „Nastala chvíle, kdy mám opustit tento svět. Ještě předtím se ale chci pomilovat s oslicí. Až pak budu moci pokojně zemřít.“ Na to si většina jeho žáků řekla, že se jejich Gurudží před smrtí pomátl a opustili ho. Jen deset jich zůstalo, protože si mysleli, že žertuje. Následující den jim však jejich Mistr řekl, aby shromáždili peníze potřebné k zakoupení oslice. V ten moment jim došlo, že Mistr mluví velice vážně a dalších sedm ho opustilo s myšlenkou: „Co nás může asi naučit takový člověk, pokud je ovládán takovými světskými choutkami?“

Další den řekl Mistr svým posledním třem žákům: „Astrologickým bádáním jsem určil vhodnou chvíli, buďte tedy připraveni přivést mi oslici.“ Po těchto slovech jeden ze zbylých tří také odešel a zůstali už jen dva. Když byla oslice přivedena, pochopil jeden ze dvou zbývajících, že Mistr skutečně chce provést to, co o čem celou dobu mluvil, a rozhodl se rovněž odejít. Tomu poslednímu Mistr řekl: „A ty? Na co čekáš? Odejdi raději hned!“ Chlapec mu odpověděl: „Ó ne, Mistře, chci vidět, jak to uděláte.“ „Výborně“, pravil Mistr, „tak jí podrž nohy, ať mě nemůže pokopat.“

Když žák učinil, o co ho prosil, řekl mu Mistr dále: „a teď jí zvedni ocas, ať na ní líp můžu.“ Ve chvíli, kdy se žák dotkl jejího ocasu, proměnila se však oslice v překrásnou šakti, Dakšíni, která vstala a usadila po Mistrově levici. Poté Mistr svému poslednímu žákovi pravil: „Vezmi si tuto šakti, ona tě naučí vše, co si přeješ znát.“ A v okamžik, kdy šakti přešla od Mistra k žáku, opustil náš hmotný svět.

Zde si můžeme položit otázku, kolik z nás by zůstalo u svého duchovního průvodce, kdyby nás zkoušel tímto způsobem?