Význam klášterů a ášramů v moderní společnosti

Rubrika: Momenty

Autor: Advaita Stoian

V rámci současné společnosti jsme konfrontováni s velkým množstvím různých povinností a výzev, kterých neustále navíc díky civilizačnímu procesu paradoxně přibývá. Původní způsob života byl nenávratně vytlačen průmyslovou revolucí a odvěké tradice se tak staly minulostí. Avšak v mnoha případech jsme namísto nich nenalezli žádnou vhodnou náhradu. To, co naši předkové činili v rámci každodenních povinností ze své hluboké moudrosti k uchování stálého stavu harmonie a posvátnosti svých životů, a co později lidé udržovali jen jako součást tradice (která jim však stále pomáhala byť mnohem strnulejším způsobem zůstat v kontaktu s duchovním rozměrem života), je v současnosti nedostatečně nahrazeno pomalým postupem vědy. Katedrály, které byly kdysi stavěny na místech přirozené energetické síly a vyhledávány jako svatyně, jsou dnes nahrazeny nákupními středisky. Co bylo dříve místem pro znovu načerpání životních sil a co nás dokázalo směřovat k podstatě života, se dnes stalo prostředím, jenž v nás vyvolává spíše zmatek a zbavuje nás soudného uvažování, abychom tak snáze utráceli stále více a více peněz, energie i našeho času. Každý marně hledá řešení a vysvobození z každodenních problémů, které jsou už příliš složité na to, aby byly pochopeny našim unaveným rozumem a těkavou myslí.

Jedním z rostoucích problémů je obzvlášť v civilizované společnosti soudobý životní styl. Sociální systém těm, kteří jsou schopni jít pod povrch, již odkryl své problematické stránky. Díky vyčerpání plynoucího z nedostatku každodenního tréninku a překonávání se životní síla mnoha lidí rychle vysychá. Také charakterové kvality týkající se velikosti lidského ducha známe dnes již převážně z knih a filmových postav a jsou zcela na ústupu pod nátlakem městského života, který bývá přeplněn stresem. Náš život je oploštěný a ztrácí svou hloubku, stává se stále více a více „dvourozměrným“ a ztrácí svoji „třetí“ dimenzi, kterou dříve obsahoval a analogicky tak pod nátlakem konzumní společnosti ztrácíme jeden ze svých rozměrů.

Vybavuje se mi den, který jsem v minulosti strávil se svým tantrickým mistrem. Celý nedočkavý jsem se chtěl naučit něco o životě a duchovnu. Procházeli jsme se v přírodě, když najednou na jeho pravé ruce přistál malý brouk. Místo toho, aby ho odehnal, začal ho mistr pozorovat a brouk se po chvilce vydal na cestu po jeho dlani. Když doběhl až ke kraji, mistr mu ihned nastavil druhou dlaň a on běžel chvíli také po levé ruce. Na jejím konci ho opět čekala nastavená pravá dlaň a tak hra ještě chvíli pokračovala, až postupně upoutala pozornost všech lidí okolo, kteří se snažili pochopit její význam. Po čase mistr pozvedl zrak, pohlédl mi přímo do očí a pravil: „Dovedeš si představit, jaké odhalení to bude pro toho brouka, když se jednou zastaví?“ V mžiku jsem si uvědomil, že všichni jsme vlastně jako takoví brouci pobíhající v dlaních života, kde čerpáme podporu, ale také současně neustále běžíme závod ke kraji a pořád dokola procházíme těmi samými místy s těmi stejnými situacemi, znovu a znovu. Jsme příliš zaneprázdněni naším závodem, abychom zpozorovali hru samotnou. K tomu bychom se museli zastavit! Avšak problémem může také být, jak a kde se zastavit, aniž bychom byli strženi proudem ostatních či „ušlapáni“ davy, které neustále pospíchají ke svým vlastním „obzorům“.

Snaha uchovat si pevně duchovně směřovaný postoj k vertikálnímu vývoji je častokrát ohrožována životním stylem, který takřka výhradně neobsahuje žádné duchovní podněty. V našem denním programu zkrátka běžně nemáme žádný prostor pro duchovní vývoj a proto ten, kdo chce dosáhnout transformace sebe sama, musí „plavat proti proudu“. S ohledem na to zjistíme, že podobně jako v případě každého léčebného procesu (protože první kroky na duchovní cestě jsou vlastně snahou o vyléčení různých slabostí, špatných návyků, kompromisů a naší nevědomosti) je zde zapotřebí fáze, kdy jsme chráněni okolím. V takovém období získáváme s pomocí duchovního prostředí sílu a poznání, jež jsou důležité pro úspěšné zvládnutí tohoto duchovního kroku.

Pevnost ducha

Původní myšlenkou ášramu či kláštera bylo poskytnout lidem, kteří zasvětili celý svůj život hledání dokonalosti, bezpečné místo oddělené od světského ruchu. Mělo to být místo, jakási „pevnost“ ducha, kde je uchováváno věčné světlo duchovní moudrosti bez ohledu na změny probíhající ve světě. Místo, kde každý může „zastavit“ svůj běh směřující nutně ke konci života a získat tak čas potřebný k prohlédnutí božské hry. Poté, co se aspirant vzdá světa a všech jeho pokušení, je postupně stále více a více schopen přijmout a obsáhnout Království nebeské. Když utiší vnější hluk, dokáže zaměřit svou pozornost na „hlas“ Srdce, kterým k nám Bůh neustále promlouvá.

A tak ášram není jen prostorem mezi nějakými stěnami, ale místem, kde se potkávají srdce. Je rovněž výsadním místem, kde lidé nalézají útočiště, aby vyhráli boj se svými vlastními nižšími sklony. Není jen nějakou stavbou, ale představuje především postoj vůči vnitřní evoluci. Je zvláštním místem, v němž lidé dostávají šanci vypořádat se se svým osudem k lepšímu a kde mají vhodné podmínky ke zvládnutí tak těžkého úkolu.

Proměna pevnosti v orlí hnízdo

V dnešní moderní době většina lidí, kteří touží po dosažení duchovní zkušenosti, volí přístup úplného prožívání života spíše než stažení se do ústraní. Mnozí si totiž uvědomují, že každá reálná životní zkušenost je dobrou průpravou a že nalézt dokonalost mimo tento svět může být velmi těžké. K tomu musíme žít život naplno a neodepírat si jej v nekončícím řetězci askeze. Ale abychom skutečně mohli žít náš vlastní život, musíme se nejdříve probudit z „transu“ našich vlastních návyků.  Jak jsme si ukázali na historce s broukem, je třeba zastavit náš nekonečný „závod“, k čemuž potřebujeme ochranu pohostinného hnízda, které nám umožní připravit se mimo dosah vnějších hrozeb, která nás vždy zastaví ještě před tím, než vůbec dostaneme šanci začít. Lidé toto instinktivně znají a proto také když dostanou nějaké nové nápady, které potřebují dozrát předtím, než budou vystaveny zkoušce pochybností ostatních, vyhledávají spontánně společnost takových lidí, kteří s nimi sdílejí stejné představy nebo kteří vyznávají stejný řebříček hodnot.

Jedním z řešení pro ty, kteří usilují o duchovní probuzení a potřebují takového „hnízdo“, aby byli schopni pokroku, je právě ášram anebo klášter. V takovém případě musí být smysl tohoto „uhnízdění se“ rozšířen o nové významy, které se velmi dobře adaptují novodobé spiritualitě a splňují záměr život žít a současně rozvíjet ducha. Z „opevnění“, kde je duchovnost jakoby střežena, se moderní ášram stává „hnízdem“, ve kterém jsou duchovnost a společenský život vzájemně propojeni a šíří se dále do světa. Takový ášram se už nemusí nacházet na nepřístupném místě daleko ode všech světských pokušení.  Může být i ve městech, tedy všude tam, kde žijí lidé. Jeho obyvatelé se neskrývají před světem, ale žijí v ášramu po dobu, co se učí a nabírají sílu žít ve světě duchovní život tak, aby byli schopni ustát a uchovat si vlastní sílu a těžit z lekcí, které jim život přináší, místo toho, aby se učili jak životu uniknout, když se jim do cesty postaví nějaká překážka. Čas strávený v novodobém ášramu je pro mnohé lidi dočasným, avšak nezbytným „zúžením“ jejich sociální existence a ne celoživotní volbou způsobu života.

Rozšířen o tento význam se ášram stává překvapivě aktuální možností a je připraven poskytovat řešení pro komplikované problémy nadcházející duchovní revoluce.

Můžeme říci, že ášram je „prostředím pod stálým duchovním vlivem“, v němž se veškeré transformace odehrávají pod jeho ochranou. Naléhání moderní společnosti je úměrně odstíněno, takže všichni duchovně hledající se mohou nepřetržitě navracet zpátky do ticha meditace, aniž by museli být nutně zcela izolováni od společnosti. Lze říci, že ášram je jakoby „tichým ostrovem“ vprostřed rozbouřeného oceánu.

Je vpravdě posvátným místem, ne však proto, že by byl postaven ze svatých cihel, ale proto, že je obýván a využíván budoucími adepty. Z tohoto důvodu mají veškeré aktivity, které se odehrávají na půdě ášramu, za cíl co nejlépe podporovat vnitřní transformaci svých obyvatel a ne jejich ego. Jelikož jsou lidé nadále integrováni do běžného života, ášramový život bude současně odrážet vnitřní životy svých hostů. Problémy, s nimiž se setkáváme v životě duchovní komunity ášramu, jsou ve skutečnosti ztělesněním problémů, které existují v každém z jednotlivých jeho obyvatelů.

Ášram je místem, kde se neustále bourá omezenost a to jak vypadá zvnějšku je důležité jenom do té míry, do jaké tak zrcadlí svou vnitřní skutečnost.  V jeho prostorách se pro všechny jednotlivce „venek“ a „vnitřek“ setkávají v ostrém světle neustálé pozornosti. Má-li někdo například neuklizený pokoj, zrcadlí to jeho vlastní vnitřní nepořádek v sobě. Tím že si pokoj uklidí, vyjadřuje touhu očistit své nitro, neboť to mohlo být skutečnou příčinou nepořádku okolo. Jestliže někdo určité běžné povinnosti důležité pro chod ášramu stále odkládá, vykazuje určitý mentální vzor, který ve skutečnosti ovlivňuje celý jeho/její život, nejenom v těch případech, kdy je to očividné a viditelné i pro ostatní. Pokud si toto uvědomí, má takový člověk šanci se změnit a lépe zužitkovat předkládané duchovní techniky, které mu pomohou zbavit se „tyranie“ takového mentálního vzorce.

Každý pokus o organizaci života v ášramu musí brát na zřetel duchovní cíl a také základní zákon shody, který umožňuje ovlivňovat a dokonce měnit to co je „nahoře“ (vyšší aspekty naší bytosti) skrze přeměnu toho, co je „dole“ (na fyzické úrovni). Z tohoto důvodu přináší občas život v ášramu situace, na které bychom v normálním životě zřejmě nenarazili. Je to ale z toho důvodu, že samotný život v ášramu má za cíl vytvoření těch nejlepších podmínek pro své obyvatele tak, aby se transformovali. V situaci, kdy někdo třeba rozbije sklenici a nepřizná se, není hlavní pozornost zaměřena na co nejrychlejší nahrazení rozbité sklenice, aby život v ášramu mohl normálně pokračovat, ale důraz je na nalezení viníka a na tom, pomoci mu určitými metodami porozumět mechanismům své psychiky, které ho donutili skrývat svoji zodpovědnost. V běžném životě se nestaráme tolik o to, kdo za to může, ale snažíme se dát způsobenou škodu co nejrychleji do původního stavu. V ášramu je úkolem číslo jedna pomoci dané osobě porozumět tomu, kde se stala chyba, a potom samozřejmě uvést vše do pořádku.

V jasném světle vypadá tma temnější

Zdá se, že nejvíce démonů pobývá právě v ášramech. Ano, čím déle zůstáváme ve světle, tím více se tma kolem zdá temnější. Jestliže někdo okrádá své sousedy, nahlíží okolí na tento akt jako na politováníhodný čin. Pokud se však něco takového přihodí v duchovní komunitě, je tento čin posuzován mnohem tvrději. Z tohoto důvodu mají někteří lidé tendenci vnímat ášramy jako místa plná problémů. Ve skutečnosti je ášram místem, kde jsou problémy zviditelněny díky převažující úrovni vědomí, která je vyšší než běžně a také díky vyššímu očekávání od duchovní komunity. Jelikož hovoříme o duchovní škole, ášram je obecně místem, v němž jsou chyby podstatně více viditelné, protože chyby jsou tu prostředkem získávání zkušeností a nikdo se jim záměrně nevyhýbá (alespoň ne vědomě).

Dalším důležitým aspektem, který je velmi specifický pro život v ášramu, je „duchovní integrace“. Tím je myšleno určité zvláštní pole vzájemného propojení mezi obyvateli, kteří jsou díky tomu neustále konfrontováni s takovými životními situacemi, které nejlépe vyhovují jejich duchovnímu úkolu. Tato integrace je dána dvěma body, které jsou společné všem lidem, kteří obývají ášram:

1. Osobní obětavá oddanost konkrétnímu a jasnému duchovnímu cíli, který aspirant intenzivně sleduje.

Jednou ze základních podmínek pro nastoupení života v ášramu je dát transformaci vyšší prioritu než osobnímu pohodlí. Obvykle vědomě či nevědomě usilujeme právě o naše pohodlí a bezstarostný život, takže když jsme pak najednou konfrontováni s transformací (a zvláště tou duchovní, která se hluboce dotýká veškerých úrovní našeho bytí), uvědomujeme si najednou, že nejsme připraveni „zaplatit daň“, která je po nás vyžadována. To se pochopitelně stane v okamžiku, kdy stavíme na vyšší úroveň a ceníme si více komfortu a snadného života nežli vnitřní proměny a evoluce. Život v ášramu má smysl pouze pro ty, kteří jsou připraveni dát na první místo svůj duchovní vývoj, nebo jsou přinejmenším schopni chopit se takové příležitosti. Pro ty, kteří dávají ve svém životě Boha na první místo je ášram skutečnou „raketovou základnou“. Jejich duchovní vývoj může probíhat mnohem rychleji. Ti, kteří na tohle všechno nejsou připraveni, budou ášram vnímat spíše jako určitý druh vězení, z něhož se dříve nebo později dají na „útěk“.

Skutečnost že většina obyvatel ášramu je propojena svojí aspirací vede k tomu, že události a dění v ášramu jsou v synchronicitě a velmi podstatné pro každého člena komunity.  Pouze lidé, kteří studují duchovní nauky jen ze zvědavosti a povrchním způsobem a ve zbývajícím čase se raději věnují všemožným jiným cílům, nejsou součástí ášramu, i když se tak třeba nazývají.

2. Propojení s duchovní školou nebo systémem. Tím je zcela zaručena bezpečná a správně směřovaná inspirace i zpětná vazba nezbytná pro proces transformace.

Duchovní škola nebo nauka je přítomna skrze instruktory, kteří sami v sobě realizují cíle, na něž se zaměřují i aspiranti a přispívají „odbornou asistencí“ k překonání těžkých chvil a volí správné techniky nutné pro završení transformace. Z toho také plyne, že skupina lidí, kteří spolu žijí pohromadě a kteří se jednotlivě zajímají o duchovní vývoj, ještě nutně netvoří ášram.

Skrze aspekty, které byly zmíněny, se „duchovní integrace“ projevuje jako ochranné pole „významných shod okolností“ a „šťastných náhod“, které vždy obsahují duchovní význam a mají dát aspirantovi takové ponaučení, které přesně v daný moment potřebuje, díky čemuž dochází ke zrychlení procesu vnitřní transformace. Za uvedených podmínek nastává tento jev, který neviditelným způsobem skrze rezonanci propojuje všechny členy duchovní komunity.

Oba výše uvedené body jsou velmi podstatné pro vytyčení místa, kterým ášram je a má být. A jakýkoliv pokus o porušení těchto aspektů vede dříve nebo později k rozpadu ášramu (i když budova a dokonce i její obyvatelé mohou být stále na místě!).

Říkáme, že transformace je možná, nikoliv jistá, protože v tom tkví další důležitá charakteristika, která život v ášramu odlišuje od následování nějakého slepého despotického systému. Do ášramu přichází každý ze své vlastní svobodné vůle a stejně tak také ze svobodné vůle odchází. A nejdůležitější je, že také přijetí disciplíny a praktikování v ášramu se děje ze svobodné vůle, jakožto část předpokládané „ceny“ za duchovní pokrok.

Díky tomu je sice ášram prostředím přátelským pro duchovní transformaci a poskytuje nezbytnou disciplínu, ticho a komunitu lidí, kteří sdílí stejné hlavní zájmy a rovněž i stejný duchovní cíl, současně ale ášram nezaručuje žádné výsledky. Je to podobné jako případné návštěvy tělocvičny. Máme tam všechny podmínky pro tělesný trénink, dokonce můžeme využít pomoc kompetentního trenéra, ale nikdo vám nedokáže s jistotou říci, že to někam dotáhnete, protože to záleží jen na našem vlastním úsilí. Ačkoliv ášram představuje strukturu, která napomáhá transformaci, neznamená to, že tu neplatí individuální odpovědnost za náš vývoj. A toto je další důležitá vlastnost života v ášramu.

Důležitý je individuální duchovní cíl, který je intenzivně sledován, jelikož tak je směřování všech postojů a činů obyvatel integrováno do duchovního pole, které je vytvářeno samotným tímto cílem. To dodává duchovní komunitě stabilitu a soudržnost tváří tvář množství problémů, které se v životě takové komunity prostě objevují. Společné směřování k určitému duchovnímu cíli je tím, díky čemuž spolu lidé v ášramu žijí v harmonii i v obtížných situacích, které někdy nastanou.

Transformace skrze činnost

Důležitým nástrojem transformace, který byl pro udržování a podporu duchovní úrovně života vždy v ášramu velmi vysoce ceněn, je karmajóga. Z tohoto důvodu se ášram stává velmi dobrou podporou duchovní školy, protože tak je karmajóga integrována do obecných potřeb daného systému.

Pod názvem karmajóga se skrývá „jóga spojení s Bohem skrze veškeré činnosti, které vykonáváme“. V podstatě nikdo se nemůže oprostit od činnosti. Současně cokoli děláme, vyvolává určitou „reakci“ (programujeme jakoby odpověď univerza, která se dříve nebo později objeví v našem životě).

Z určité perspektivy byl život v ášramu vždy zaměřen na to, aby „nutil“ účastníky překonávat hranice svých možností. Proto není život na takovém místě jednoduchý a ani nemá být jednoduchý. Mezi snadností a intenzitou zeje bezedná propast smrti. Zvláštní podmínkou, kterou aspirant na osvícení musí splňovat, je jeho uvolněnost a schopnost odevzdat se toku proměn. Snaha o neustálou kontrolu, která je prováděna z pohledu jógy násilným a egoistickým způsobem (což je běžný stav člověka) vede ke znovunavrácení omezenosti, kterou jsme již dříve odstranili.

Aby nedošlo k omylu, ášram rozhodně není jakýmsi „domovem důchodců“, ale je spíše takovou dynamickou „odpočinkovou místností“ na letišti. Nebo jako orlí hnízdo ve skalách. Lidé v ášramu nestárnou, stávají se moudřejšími. A poté co je zbudován opěrný bod hluboké vnitřní transformace, je pro „mladé“ aspiranty čas čelit tváří v tvář skutečnému životu a udělat místo pro jiné, kteří potřebují ochranu ášramu, aby mohli začít svůj duchovní život. Ti, kdo se skutečně duchovně rozvinou, se stanou žijícím příkladem pro nové aspiranty a tak je zajištěna stálá podpora. Uvnitř ášramu se tvoří duchovní linie začátečníků i těch pokročilých, studentů i učitelů, kteří jsou ve velice úzkém spojení a kráčí po cestě společně. 

Po mnoho let byla duchovní stezka vnímána jako „škola střetu“ se společností, tedy kolize, která bývá většinou pro aspiranta zdrcující. Tudíž se došlo k závěru, že tyto dvě cesty mají zůstat odděleny. Skrze moderní pojetí ášramů a klášterů však došel tento „konflikt“ mezi duchovností a společností k moudrému a mírovému řešení. Duchovnost je harmonicky integrována do společnosti a obě plní svou roli ve formování nás samotných jakožto dokonalých bytostí univerza. A to je konečný význam novodobého ášramu nebo duchovní komunity.