Význam uvědomování v józe (3): Kontemplace

Rubrika: Základy

Autor: Daciana Matei

V předchozím díle tohoto článku jsme zdůraznili důležitost uvědomování si našeho dýchání během provádění pránájámy pro napojení se na samotný zdroj života prostřednictvím kumulace primární vitální energie (prána). Když se toto napojení uskuteční, rozhostí se v naší bytosti specifický stav mentální klidu, sebevědomí a hlubokého uvědomění.

Následně si díky tomu začneme více všímat své mentální aktivity a všeho, co se odehrává „za“ myšlenkami. Když se nám podaří prohloubit tento meditační stav a setrvat v úplném tichu, získáme skrze probuzení nadmentálního vědomí přístup k novému vyššímu způsobu poznání.

Slavné pojednání „Vidžňána Bhairava Tantra“ představuje formou dialogu mezi Šivou a jeho milovanou Šakti celou řadu technik duchovního osvícení, z nichž některé jsou založeny právě na uvědomování dechu. Osho ve svém komentáři k jedné z těchto metod popisuje způsob, jak je možné dosáhnout takto zjevení naší pravé podstaty:

„Buďte si vědomi toho, jak energie prostupuje vašimi nosními dírkami. Nechte ji vstoupit do nosu a buďte plně tím, co vnímáte. Nechejte ji vstoupit, zůstaňte s ní a neztraťte ji. Nikam nespěchejte, ani nezpomalujte, buďte pořád s ní. Dech a vědomí se musí sjednotit. Když vstoupí energie, vstoupíte také vy. Jedině tak dokážete postřehnout onen okamžik mezi dvěma dechy. Pohybujte se společně s pránou dovnitř, pohybujte se s ní společně i ven.

Když budete cvičit tuto techniku uvědomování dechu pravidelně, jednoho dne znenadání tento okamžik naleznete. Čím hlubší totiž bude vaše vědomí, tím bude také bdělejší a stálejší, celý svět zjihne a zpustne, stane se toliko nádechem a výdechem – polem vašeho vědomí – a z ničeho nic pocítíte onen hiatus během zastavení dechu.

Pokud se pohybujete velmi pozorně a synchronizovaně s vaším dechem, jak byste mohli zůstat nevědomí? Náhle si uvědomíte, že žádný dech není, nastane chvíle, kdy budete vědět, že žádný dech nepřichází ani neodchází. Úplně se zastavil. V této pauze si můžete plně uvědomit svoji božskou podstatu.“

Zpočátku je uvědomování si pauzy mezi výdechy a nádechy poměrně obtížné. Povětšinou se nám totiž zdá, že po sobě následují v plynulé nekonečné řadě. Když ale zaměříme naši pozornost na dech a pouze ho pozorujeme, aniž bychom ho nějak měnili, povšimneme si, že se zpomaluje, zjemňuje a prohlubuje. To nám umožní snadněji si všimnout hiátu při střídání dechu, tedy momentu, kdy se mění jeho směr. Jedná se o okamžik, kdy mysl je klidná a vědomí zcela zaměřeno dovnitř a „dotýká se“ našeho středu. Nádech a výdech jsou zde sjednoceny.

Uvědomovat si znamená být pozorovatelem

Abychom se snadněji naučili kontemplaci, měli bychom se alespoň jednou denně odpoutat od myšlenek povstávajících spontánně v naší mysli. Můžeme je prostě nechat volně plynout, podobně jako mraky svobodně plují oblohou. A pokud skutečně vstoupíme do kontemplace, máme se snažit být životem, a ne o něm pouze přemýšlet.

(Gregorian Bivolaru)

Odpoutaným, velmi pozorným a bdělým pozorováním všech událostí, které se odehrávají v nás i v našem prostředí, si budeme stále hlouběji uvědomovat sami sebe a okolní realitu. Naše schopnost uvědomování se tak bude postupně prohlubovat a zjemňovat, a dokáže pojmout stále více bytostnějších a také subtilnějších aspektů. Budeme tak moci překročit svět zdání a obsáhnout svým expandujícím vědomím stále širší výseč reality.

Když věnujeme pozornost něčemu ve  vnějším světě, obvykle se k tomu vztahujeme prostřednictvím jednoho ze smyslů, tedy prostřednictvím zraku, sluchu, čichu, hmatu či chuti. Skutečná pozornost však zahrnuje vnímání všemi pěti smysly, které se odehrává ve stavu úplného klidu, bez mentálních fluktuací, které by rušily naše vnitřní ticho. Pouze v takovém stavu se můžeme považovat za skutečné pozorovatele.

Když nám někdo např. vypráví o krásné květině a její vůni, můžeme sice tyto detaily zaznamenat, ale to ještě neznamená, že jsme květinu skutečně vnímali. Věnovali jsme pozornost jenom vybraným charakteristikám oné květiny. Skutečně vnímat či uvědomovat si květinu ve skutečnosti znamená, že zastavíme svoji mysl a necháme se květinou vstřebat, tedy všemi jejími charakteristikami v celku. V důsledku toho se promění naše pole vědomí, mysl i tělo znehybní a cokoliv kromě vnímané květiny přestane existovat. Jedná se však o velmi specifický stav, kterého není vůbec snadné dosáhnout.

V tomto stavu už totiž nemůžeme uvažovat o nás a květině, neboť se jí sami stáváme. Naše vědomí květinu vstřebalo a sjednotilo se s ní. Tuto analogii můžeme použít i pro poznávání druhých, lidí, o kterých si myslíme, že je již známe. Nikdy však nebudeme někoho skutečně znát, pokud jsme ho plně nezačlenili do našeho vědomí.

Soustředit se na něco také znamená nenechat mysl jen tak si pohrávat, ale zaměřovat se výlučně na vybranou věc. To se neobejde bez přičinlivé praxe, protože mysl je podobna opici, která neklidně přeskakuje z jednoho stromu na druhý. Dokážete třeba pouhé tři minuty na nic nemyslet? Není to tak snadné. Někdo možná odpoví, že ano, ale když to zkusíme, již po několika vteřinách se v naší hlavě začnou odvíjet nějaké mentální obrazy, nebo přijdou myšlenky, nejčastěji o tom, čemu se budeme věnovat, až toto cvičení skončíme, nebo vzpomínky na to, co jsme dělali předtím.

Proces uvědomování si je evidentně nerozlučně spjat s vědomím. Můžeme dokonce říci, že obsah či hloubka vědomí je měřítkem našeho duchovního pokroku, tedy míry probuzení vědomí. Odpověď na bytostnou otázku „Kdo jsem (já)?“ je tedy úzce spjata s tím, co a do jaké hloubky si dokážeme uvědomovat.

Jsme tělem? Jsme našimi city? Jsme myslí? Nebo duší? Jsme božským nesmrtelným duchem, jiskrou Boha Otce? Je to hloubka naší bezprostřední vědomé zkušenosti a nikoliv mysl založená na představách a konceptech, co je určující pro odpověď na tyto otázky.

Pozorování je branou do nadmentálního vědomí

Pozornost je většinou selektivní a jev uvědomování je tak komplexní a zahrnuje více složek. Projevuje se skrze pole utvářené vůči vnímanému objektu. Sem pozornost směřuje. Pokud se soustředíme na svůj dech, neznamená to, že si bude uvědomovat pouze samotný akt dýchání, ale naše pozornost zahrne také komplexní procesy s dýcháním spojené: budeme vnímat vzduch proudící nosními dírkami, přítomnost subtilních energií zahrnutých v nadechovaném vzduchu, naši tělesnou pozici během dechu, atp.

Zaměřováním pozornosti do „třetího oka“ ádžňáčakry dokážeme posílit schopnost rozšiřování svého vědomí. Dokážeme-li se soustředit do tohoto bodu, myšlenky budou volně proplouvat před našima zavřenýma očima, aniž by nás v koncentraci rušili a staneme se vlastně jejími pozorovateli. Na krátký okamžik se dostaneme do stavu odpoutaného svědka. Po chvíli nás nicméně opětovně pohltí svět myšlenek a uvažování. Znovu se tedy musíme pozvednout a vrátit se k odpoutanému pozorování, až se po nějaké době začne stav odpoutaného svědka ustalovat.

Postupně se tak staneme bdělými svědky povstávajících myšlenek a konceptů, kterých ke konci začne ubývat. Mentální rozruch ustoupí úplnému vnitřnímu klidu a tichu. V tomto stavu, nerušeni žádnými myšlenkami, se nám otevírá přístup do nadmentální sféry. Energie specifické pro nadmentální stav jsou přitom velmi vytříbené, čisté a povznesené. Šrí Aurobindo v tomto ohledu pravil:

„Svět, ve kterém žijeme, je říší smyslů, ve které zůstává božská podstata naší duše, tedy naše skutečné Já, většinou lidí zapomenuta. Jsme jako herci na velkém pódiu života, kteří přestali naslouchat pokynům Režiséra, herci, kteří se natolik ztotožňují se svojí rolí, že už si nemůžou vzpomenout, kým skutečně jsou. Babylónská věž přestává být pouhou metaforou, ale je obrazem naší každodenní reality. Pokud chceme překročit tuto velkou show kosmické iluze, musíme se stát jejími odpoutanými svědky. Při bdělém pozorování mysl utichá. A pouze takto je možné dosáhnout skutečné změny.“