Základní energie kundaliní
- Rubrika: Základy
- Autor: Rezonance
Kundaliní je energie, která se v latentním stavu nachází u kořene páteře lidské bytosti. Pokud dojde k jejímu „probuzení“, stoupá následně nahoru (nebo klesá dolů v případě provádění „šíršásany“ – stoje na hlavě). Proudí cestou podél páteře směrem ke korunní čakře neboli lotosu na vrcholu hlavy (sahasráračakra). Tradice jógy rozlišuje sedm silových center (čaker), jejichž úrovně odpovídají rovněž sedmi fázím procesu Stvoření. Kundaliní je pak nazývána různými jmény podle toho, na jaké úrovni se během svého vzestupu projevuje. Například v srdeční čakře (anáhata) se kundaliní říká „Hamsa“, zatímco v čakře uprostřed čela (ádžňá) se nazývá „Bindu“. Někdy může kundaliní vystoupat do takové míry, že dospěje mimo tělo až nad vrchol hlavy. Tím pak vytváří v bytosti nevypověditelný mystický stav vědomí, ve kterém již není zakoušeno žádné duality.
Kundaliní je přítomna v těle každého člověka jako aspekt transcendentální síly, která předchází a prostupuje celý makrokosmos. Tato síla existuje napříč celým universem, nachází se i v sebemenším atomu „vetkaná“ do jeho jádra. Hmota, život, vědomí a nadvědomí jsou jen různé stupně (které se také odlišují různou frekvencí svých vibrací) projevu dřímající síly kundaliní. Kosmická mocnost (mahavidja) odívá sebe sama do jednotlivých živých duší, čímž nabývá omezenosti v čase a prostoru, nebo také do hmoty, svinujíc se sama do sebe či jinak řečeno „usínajíc“. Transcendentálního stavu je dosaženo pouze v případě, kdy kundaliní zcela vystoupá z kořene páteře až do své ideální pozice na vrcholu hlavy a mimo ni.
Probuzení a vzestup kundaliní
Stejně jako všechna starověká učení světa i integrální jóga pohlíží na člověka jako na jedinečný odraz makrokosmu. Neomezená neurčená universální síla je v člověku přítomna v oblasti kořene páteře v anální oblasti. Jedná se o oblast múladháračakry, která je spojována s elementem země, smyslem čichu a obecně s rozváděním vitální energie (prány) do těla. Když kundaliní dospěje k vrcholu hlavy, dochází k prožitkům blaženosti a ke vnímání velice intenzívního světla. Světlo doprovázející probuzení kundaliní je jedním z hlavních duchovních zážitků, které popisují mystikové všech náboženských tradic.
V roce 1971 Gópí Kršna potvrdil následující: „Pokaždé, když zaměřím svůj vnitřní zrak mentálního vnímání na mou vnitřní bytost, cítím silné světlo uvnitř i vně své hlavy, jako by páteřním kanálem stoupala zářivá, neskutečně jemná energie a rozlévala se uvnitř i vně mé lebky, naplňujíc a obklopujíc ji neuvěřitelnou září.“
Při probuzení může energie kundaliní obecně stoupat třemi kanálky: skrze sušumná nádí uprostřed páteře a dalšími dvěma, idou a pingalou, podél ní. Podle tradiční interpretace pravý kanál (pingala) tělo zahřívá, zatímco levý kanál (ida) jej ochlazuje. Z fyziologického hlediska tyto energetické dráhy odpovídají dvěma nervovým systémům: sympatiku a parasympatiku.
Texty tanter a hathajógy velice striktně uvádí, že jakmile je jednou kundaliní probuzena, musí být vedena vzhůru pouze hlavním prostředním kanálkem, aby se předešlo nepříjemným pocitům nebo dokonce nebezpečným vedlejším účinkům. Během stoupání dochází k postupné aktivaci jednotlivých čaker (subtilních silových center) a podle některých mudrců se jedná o jediný okamžik, kdy čakry skutečně naplno ožívají. Jak kundaliní prochází každým tímto centrem, přechodně ho nabíjí a při dalším postupu absorbuje jeho energii. Jakmile kundaliní dospěje do vyšší čakry, zbytek těla je energie zbaven a může docházet například k ochlazení či strnulosti dolních končetin. Tento fyziologický jev je v prudkém kontrastu s intenzivním stavem blaženosti, světla a jasné mysli, ke kterému dojde, když kundaliní prostoupí samotnou sahasráračakru. To už se nejedná o kataleptický prožitek, spíše jde o beztvarou extázi Nirvikalpa samádhi.
Celý vzestup kundaliní trvá napoprvé velice krátkou dobu (vteřiny až minuty). Následně tato gigantická síla sestoupí zpátky do jedné z nižších čaker. Než se nadobro usídlí v korunní čakře, musí aspirant tyto stavy prožívat, co nejčastěji je to možné. Mistři jogínům většinou radí sestup kundaliní vědomě kontrolovat a nenechat ji sestoupit níže než do srdeční čakry (anáhata). Aktivace kundaliní v prvních třech silových centrech může být nebezpečná, protože často vede k posílení ega a nižších sexuálních pudů.
Tradičně je proces probuzení kundaliní oceňován jako intenzivní očistný jev, který vede k transcendenci těla a mysli a je korunovaný extatickým stavem sjednocení subjektu s objektem. Jak kundaliní stoupá, naráží však na všechny možné nečistoty, které jsou její dynamickou silou páleny. Sanskrtské texty v tomto kontextu zmiňují tři hlavní strukturální blokády označované jako „uzly“ (granthi). Tyto uzly se nacházejí v oblasti konečníku (Brahma granthi), uprostřed srdce (Višnu granthi) a uprostřed čela mezi obočím (Rudra granthi). Kundaliní tak může být na své cestě nahoru kdekoliv zablokována.
Tyto blokády jsou vlastně oblastmi, kde se hromadí napětí. Při vzestupu směřuje kundaliní nervový systém tak, aby tyto blokády odstranil. To je většinou provázeno nepříjemnými prožitky. Když proud kundaliní na tyto blokády narazí, působí zde tak dlouho, dokud nejsou rozpuštěny. A když je uzel zcela rozpuštěn, kundaliní může volně proudit dál, dokud nenarazí na další „stresovanou“ oblast. Její energie se však dokáže rozestoupit a působit na více úrovních zároveň a současně eliminovat více oblastí s výskytem napětí.
Kundaliní tedy na své cestě stoupá vzhůru až k poslední čakře – sahasráře. Ačkoliv může být cestou rozptýlena, sjednotí se, jakmile dospěje do tohoto nejvyššího silového centra. Zatímco podle tradičních jogínských a tantrických textů dochází k tomuto vzestupu od kořene podél páteře vzhůru, což odpovídá výpovědi Svámího Muktánandy a Gopí Kršny, některé nehinduistické texty uvádí, že tato energie stoupá od chodidel do nohou a do trupu, zády a páteří až k hlavě, přičemž poté však sestupuje přes obličej, prochází krkem a definitivně končí v břiše. V díle Charlese Luka „Tao Yoga“ vedle toho začíná „mikroskopická oběžná dráha“ vnitřního ohně u kořene páteře, stoupá směrem k mozku a odtud se vrací do počátečního bodu. Nicméně jogín, který se věnuje původním technikám probouzení kundaliní, spoléhá vždy na klasický model. Očekává aktivaci energie v nejnižší čakře a její stoupání směrem k vrcholku hlavy, kde vyvolá blaženost.
Pocity a zážitky kundaliní
Tradiční jóga rozlišuje částečné a úplné probuzení kundaliní. Částečné probuzení může vést k různým mentálním a tělesným zážitkům, zatímco kompletní vzestup kundaliní ke korunní čakře zrodí v člověku skutečný impulz uvědomění Boha (nebo duchovního osvobození) a přinese kýženou revoluci vědomí. Pouze tehdy může být tělo transcendováno v dokonalou a čistou extázi osvícení.
Probuzení síly kundaliní je doprovázeno těmito různými pocity a zážitky:
Pokud je energie probuzena a stoupá skrze pingala nádí, objeví se silné pocity tepla nejprve podél zad a potom v celém těle. Na druhou stranu, pokud energie stoupá skrze ida nádí, je pociťován chlad.
Když kundaliní vstoupí do centrálního páteřního kanálu nazývaného sušumná, objeví se specifický pocit sjednocení celé bytosti a na krátkou chvíli se může zastavit dech.
Když kundaliní dospěje do anáhatačakry, můžeme ve větší míře vnímat bušení srdce.
Někdy budeme cítit brnění v prstech nebo se může začít chvět celé naše tělo. Dle tradice se může vzestup této energie podél zad k vrcholu hlavy odehrávat různými způsoby a je přirovnáván k pomalému pochodu mravenců, vinoucímu pohybu plazícího se hada, poskakování malého ptáčka, pomalému postupu ryby v klidné vodě nebo ke skoku opice na vzdálený strom.
Všechny tyto projevy jsou zmiňovány v tradičních hinduistických spisech, obzvláště v józe a tantře. Moudrý jogín Ramakršna – jeden z největších mystiků současné Indie – popsal svoji zkušenost s kundaliní velmi podobně. O extatických stavech, ke kterým tak „přirozeně inklinoval“ pravil:
„V těchto stavech samádhi může být pocit duchovního proudění vnímán jako pohyb mravence, ryby, opice nebo hada. Někdy tento duchovní proud stoupá páteří jako lezoucí mravenec. Jindy v samádhi duše šťastně plave v oceánu božské extáze jako ryba. Když se skloním na bok, cítím, jak mě duchovní proud strká jako opice a radostně si se mnou pohrává. Bez pohybu odpočívám, vím, že tento proud může jediným skokem jako opice dosáhnout sahasráry. Proto mne někdy vidíte jakoby vyskakovat. Čas od času stoupá duchovní proud jako pták, který poskakuje z větvičky na větvičku. Když tento pohyb ustane, vnímám to jako oheň. Někdy se proud plazí jako had. Vine se po klikaté cestě vzhůru, až konečně dospěje k mé hlavě a já prožívám samádhi. Duchovní vědomí člověka není probuzeno, dokud nedojde k tomuto vzestupu kundaliní.“
Cvičení pro probuzení kundaliní – Uroboros
Uroboros – had, který pojídá svůj vlastní ocas – je prastarým symbolem kontinuity, hlubokého životního principu a sjednocení nebe se zemí. Někdy bývá tělo hada požírajícího sebe sama symbolicky zobrazeno z poloviny světlé a z poloviny tmavé, podobající se tak čínskému symbolu Jin-Jang. Poukazuje na souhru polarit v přírodě a harmonii mezi kontrasty. Uroboros slouží jako důležitý symbol gnostické tradice, jejíž adepti usilují o sjednocené vědomí transcendencí své osobnosti (ega) a mysli. Je také archetypálním symbolem, který se ve snu zjevil chemikovi Kekulému v 19. století, což ho přivedlo k myšlence molekulární struktury benzenu jako uzavřeného kruhu uhlíkových atomů.
V moderní esoterické škole Arica, která byla založena Oscarem Ichazo, je Uroboros cvičením, ve kterém se v bytosti akumuluje energie kontrolou dechu. Při nádechu je pozornost zaměřena na oblast perinea, aby byla uvědomována energie na této úrovni. Poté je směřována vzhůru podél páteře, od kořene až k vrcholu hlavy. Následně je vedena zakřivením lebky zpět a započne během výdechu svou cestu dolů. Je svedena z vrcholku hlavy do čela, kde se rozdělí na dva proudy vedoucí k očím, a dále putuje od nosních dírek podél dvou cest a opět se sjednotí na úrovni brady. Pokračuje poklesem do oblasti hrudi, břicha a ke genitáliím. Během tohoto cvičení aspirant vnímá intenzívní světlo jak na úrovni hlavy, tak po celé trajektorii, kterou se tato energie pohybuje.
(Tento postup je uveden jako ukázka, nikoliv návod, bezpečným technikám práce s energií kundaliní se blíže věnujeme na kurzech integrální jógy – pozn. red.)
Svědectví probuzení kundaliní
Jedním z nejbohatších zdrojů je autobiografie Svámího Muktánandy, mistra indické tradice siddha jógy, který má na západě mnohé následovníky. Ohledně kundaliní uvádí, že se jeho tělo občas hýbalo samo od sebe a jindy zase zůstávalo strnule ve zvláštních pozicích. Také zaznamenal silné energetické proudy v těle, atypický rytmus dýchání, vnitřní světlo a zvuky, různé vize a hluky a mnoho dalších neobyčejných jevů. Během meditace například někdy cítil vůni a chuť nektaru a často zažíval extázi.
Zmiňuje také nepříjemné průvodní jevy: „Celé mé tělo bylo horké a hlava těžká. Každá buňka v mém těle jako by sténala.“ Obzvláště si všímal výrazné bolesti v anální oblasti. Kromě toho uvedl, že měl občas návaly sexuální touhy, což se shoduje se svědectvím praktikantky súfismu Iriny Tweedie. Spojitost mezi stimulací vitální síly a sexuální energií je uváděna ve všech esoterických tradicích, zvláště v tantře a taoismu. Dokonalé ovládnutí kundaliní Svámího Muktánandy trvalo několik let. Jeho úsilí vyvrcholilo, když se zaměřil za tyto zkušenosti, aby dosáhl trvalého „dokonalého míru a uvědomění sebe sama“.
V počátečních stádiích probouzení kundaliní neměl vždy Svámí Muktánanda kontrolu nad pohyby svého těla, což mu bylo nepříjemné a nahánělo mu to strach. Při provádění jógových pozic se cítil neohrabaný a hlavou mu probleskávala oslňující světla. Po nějakou chvíli si myslel, že se zbláznil. Je snadné představit si jeho diagnózu, pokud by se namísto gurua (duchovního průvodce) obrátil na psychiatra. Jakmile překonal počáteční potíže, vše se dále již vyvíjelo výtečně. Později se sám stal mistrem a mohl tak pomoci mnoha lidem na jejich duchovní cestě.
Další zdroj, který vypovídá o spontánním probuzení kundaliní, je například životopis Gópího Kršny, učitele a duchovního vůdce z Kašmíru. Jako dítě prožil Gópí mnoho psychických zkušeností. Přesto se stal agnostikem, avšak po několik let bez ustání praktikoval meditaci. Až do roku 1937 neměl žádné další mystické zkušenosti, dokud ve věku 34 let nezažil spontánní probuzení kundaliní, což radikálně změnilo jeho život. Od té doby jeho vědomí zůstávalo probuzené, podobně jako světlo, tajuplně někdy polevující a jindy intenzivně zářící. Později v roce 1943 prožil silnou zkušenost během aktivace kundaliní, která ho dovedla k samádhi. Tento stav popsal takto: „Jasně jsem cítil jedinečný pocit blaženosti v každém svém nervu. Pohyboval se od špiček u nohou a prstů do dalších částí mého těla a směrem k páteři, kde se koncentroval a zesiloval a dále stoupal k vrchní části mozku. Díky tomu jsem se cítil ještě lépe. Vnímal jsem blažený a zběsilý příval velmi neobvyklé zářivé sekrece neuronů. Jelikož jsem to nedokázal popsat dosud známými slovy, pojmenoval jsem to ‘nektar‘.“
Tento nesmírně silný pocit mizel, jakmile se na něj vědomě zaměřil, avšak znovu se objevil a plynul snad ještě silněji, když si jej nevšímal. Pak znenadání pocítil Gópí proud tekoucího světla, zurčícího jako vodopád, vstupující do jeho mozku skrze páteř a jeho tělo se začalo chvět a bylo obklopeno světelnou aurou. Následně zcela splynul s okolním prostředím a byl pohlcen extází.
Po prožitku následovaly pocity hrůzy, slabosti a lhostejnosti k druhým. Pociťoval někdy hořkost v ústech, sucho a pálení v krku, měl pocit, že jeho tělo je probodáváno nespočtem horkých jehel a trpěl nespavostí. Ve tmě dokázal rozeznat načervenalé světlo, které obklopovalo jeho tělo. Čas od času trpěl bolestmi zad. Kundaliní se podle něj projevovala abnormálně a někdy byl přesvědčen, že může zemřít. Dosažení psychické rovnováhy a vnitřního klidu mu trvalo několik let. Když se kundaliní ustálila, nabyl Gópí Kršna nadpřirozených mentálních schopností jako mentální tvořivosti a úplné vyrovnanosti, které postupně dovedl k dokonalosti.
(Zážitek probuzení kundaliní popisuje na našem webu také autentické svědectví západního jogína.)