Kauza: Zákulisí případu Gregoriana Bivolaru (Francie, 2023)

Rubrika: Zpravodaj

Autor: Massimo Introvigne

O autorovi

Massimo Introvigne (narozen 14. června 1955 v Římě) je italský sociolog náboženství. Je zakladatelem a ředitelem Centra pro studia nových náboženství (CESNUR), mezinárodní sítě akademiků, kteří studují nová náboženská hnutí. Introvigne je autorem přibližně 70 knih a více než stovky článků na poli sociologie náboženství. Je hlavním autorem Enciclopedia delle religioni in Italia (Encyklopedie náboženství v Itálii) a členem ediční rady Interdisciplinary Journal of Research on Religion a také členem výkonné rady Nova Religio vydávaného University of California Press.

Od 5. ledna do 31. prosince 2011 působil jako „zástupce potírání rasismu, xenofobie a diskriminace, se zvláštním zřetelem k diskriminaci křesťanů a členů jiných náboženství“ při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Mezi lety 2012 a 2015 působil jako předseda Pozorovatelny pro náboženskou svobodu, ustavené italským ministerstvem zahraničních věcí, aby sledovala problémy náboženské svobody v celosvětovém měřítku.

Nepravdivá tvrzení o historii MISA

Po zatčení rumunského učitele jógy Gregoriana Bivolaru ve Francii začala média přebírat a šířit stejné falešné zprávy o jeho minulosti a o historii jeho školy jógy MISA, jako již dříve.

Gregorian Bivolaru se studenty na Mezinárodním esoterickém letním jogínském táboře, Costinești, 1998.

Gregorian Bivolaru, zakladatel rumunského esoterického hnutí MISA (Hnutí pro duchovní integraci do Absolutna), byl 28. listopadu 2023 zatčen ve Francii společně s několika svými následovníky (z nichž většina byla později propuštěna). Policie během zásahu prohledala spřízněné ášramy ve Francii i soukromé domovy stoupenců, aby později vydala prohlášení, že při razii osvobodila několik žen, které byly na místě drženy jako zajatkyně a byly Bivolarem sexuálně zneužívány.  

Jako autor jediné akademické knihy o MISA, která byla v akademických kruzích příznivě přijata za přístup k tématu „ze striktně sociologického hlediska“, a také jako autor jediného záznamu o MISA v hlavní akademické encyklopedii náboženských hnutí, jsem se pochopitelně o senzační události ve Francii začal zajímat.

O obviněních proti Bivolarovi ve francouzské kauze není k dispozici mnoho informací. Tuto kauzu však zkoumají i další akademici a za zpravodajský server „Bitter Winter“ doufám, že budeme mít v pravý čas příležitost informovat o výsledcích jejich výzkumu. Obecně zde pouze zopakuji svůj obecný postoj k vůdcům nových (a starých) náboženství, kteří byli obviněni ze sexuálního zneužívání, a k jejich obětem. Pokud jsou vinni, měli by být náboženští vůdci potrestáni v souladu se zákonem a nemohou se dovolávat náboženské svobody jako omluvy pro své zločiny. To platí pro Bivolara stejně jako pro katolické kněží obviněné z pedofilie. Skutečné oběti si zaslouží naši solidaritu.

Nicméně vedle nemalého počtu až příliš skutečných obětí sexuálního zneužívání náboženskými vůdci existují i takové, které popírají, že kdy takovými oběťmi byly (zatímco žalobci na to mají jiný názor). Dále existují případy obětí, které to, co původně samy považovaly za konsenzuální vztahy, prohlásí za zneužívání až po několika letech po svém začlenění do antikultovní subkultury, která jim ozřejmí, že jim byl „vymyt mozek“. Jelikož (stejně jako převážná většina akademiků studujících nová náboženská hnutí) věřím, že „vymývání mozku“ je pseudovědecká teorie používaná spíše k diskriminaci skupin s nálepkou „kultu“, nepovažuji ty ze druhé a třetí kategorie za „oběti“ nových náboženství, ačkoli mohou být „oběťmi“ žalobců a přívrženců antikultovních hnutí. 

Obal knihy Massima Introvigne z roku 2022 o MISA, „Sacred Eroticism: Tantra and Eros in the Movement for Spiritual Integration into the Absolute (MISA),” Milan and Udine: Mimesis International.

K obviněním vzneseným proti Bivolarovi ve Francii se zde nebudu vyjadřovat, protože je podrobně neznám a média nejsou v podobných případech tím nejspolehlivějším zdrojem, prozkoumám ale dva aspekty této kauzy, které pokládám jak za zajímavé, tak současně za znepokojující.

První aspekt se týká toho, jak od sebe média po celém světě vzájemně opisovala a šířila tvrzení z minulosti Bivolara a MISA, které nelze považovat za nic jiného než za dezinformace a falešné zprávy. Druhým aspektem je to, jakou roli v této kauze sehrála málo známá antikultovní skupina pojmenovaná GéPS.

V desítkách, pak ve stovkách a nakonec snad i v tisícovkách zpráv v médiích po celém světě jsme se dočetli, že

• Gregorian Bivolaru byl v Rumunsku zatčen a prohlášen za mentálně nesvéprávného (choromyslného),
• že byl odsouzen za „pedofilii“ a
• že byl usvědčen z obchodování s lidmi a ze zneužívání desítek žen.

První tvrzení je pravdivé, ale je předkládáno zavádějícím způsobem. Bivolaru byl v komunistickém Rumunsku dvakrát uvězněn a odsouzen. Za choromyslného byl prohlášen po druhém zatčení v roce 1989, poté, co Ceaušeskův režim zakázal v roce 1982 učení jógy. Byl poslán do neblaze proslulé psychiatrické nemocnice v Poiana Mare, kde bylo internováno i několik dalších prodemokratických disidentů. V roce 2011 soud v Bukurešti potvrdil, že obě usvědčení měla politický charakter. 

Druhé a třetí tvrzení je lživé. Po skončení komunismu v Rumunsku byl Bivolaru shledán vinným pouze jedenkrát, a to za údajný sexuální vztah se 17letou M. D. Nepoužívám zde slovo „údajný“ proto, že bych byl pro-bivolarovsky zaujatý, ale protože Nejvyšší soud ve Švédsku, poté, co mu v roce 2005 udělil politický azyl, dospěl k závěru, že Bivolaru nikdy neměl sex s M. D. a že obvinění byla uměle vykonstruována z politických důvodů. M. D. bylo navíc v době údajného vztahu 17 let a legální věk způsobilosti pro pohlaví styk je v Rumunsku 15 let.

Bivolaru tedy nebyl odsouzen za znásilnění nezletilé, ale za zneužití vztahu učitel-žák, jelikož rumunský Nejvyšší soud v roce 2013 pohlížel na status učitele jógy stejně jako na status učitele ve škole (aniž by vzal v potaz to, že M. D. sama dosvědčila, že nikdy nenavštěvovala kurz jógy přímo vedený Bivolarem). „Pedofilie“ je pak zákonem stanovena jako sexuální zneužívání předpubertální dívky či chlapce. To znamená, že vztah se 17letou dívkou, dokonce i kdyby k němu skutečně došlo, není „pedofilie“. Není to ani „sexuální zneužívání nezletilé“, protože M. D. v době údajného vztahu byla o dobré dva roky starší, než je věková hranice zletilosti v Rumunsku.

Ve všech dalších případech údajného sexuálního zneužívání a obchodování s lidmi v Rumunsku nebyl Bivolaru shledán vinným verdiktem ze 17. ledna 2020 soudu prvního stupně v Cluji a 6. února 2023 konečným rozhodnutím odvolacího soudu v Cluji. Rumunská soudkyně poznamenala, že Bivolaru byl obětí agresivního postupu zaměřeného na zničení školy MISA. Jak Evropský soud pro lidská práva (konečný verdikt), tak rumunské soudy (proti jejichž rozhodnutím se vláda odvolala) nařídily v těchto případech místním autoritám Bivolara za jeho svévolné uvěznění a agresivní pronásledování odškodnit.

Když byl Bivolaru zatčen ve Francii, pátraly po něm finské úřady, které ho umístily na seznam lidí hledaných Interpolem kvůli údajnému zneužití finské ženy (zde je výraz „údajný“ použit na základě presumpce neviny, být z něčeho obviněn není zjevně totéž jako být odsouzen). Zesnulá dobře známá švédská socioložka Liselotte Frisk finská obvinění podrobila svému zkoumání a shledala je velice pochybnými.

Podle všeho tato nesprávná informace pochází z tiskových vyjádření žalobců, za nimiž stojí francouzská antikultovní agentura MIVILUDES a antikultovní organizace zvaná GéPS, která byla před Bivolarovým případem jen velmi málo známá. Naopak dobře známá byla obvinění, že ženám byly v těchto případech „vymyty mozky“ v jiných zemích a že byly přivezeny do Francie, aby tam navazovaly s Bivolarem sexuální vztahy. To je jádro finského případu a odhalení sepsaných hrstkou bývalých členů MISA, kteří proti ní začali nepřátelsky vystupovat (jak o tom píši ve své knize).

Tito apostaté, tedy bývalí „odpadlí“ členové, kteří byli po dlouhá léta aktivní v kampaních namířených proti MISA, jsou „obětmi“, které pod pseudonymy poskytují rozhovory francouzským a mezinárodním médiím. Žádný z jejich příběhů však doposud nebyl potvrzen soudním verdiktem, ačkoli ve finském případu shledali žalobci tyto příběhy uvěřitelnými a vydali na Bivolara zatykač. Tito bývalí členové by neměli být zaměňováni s ženami „osvobozenými“ 28. listopadu ve Francii. Pokud je mi známo, žádná žena z druhé zmíněné skupiny zakladatele MISA z ničeho neobvinila ani neposkytla médiím rozhovor. Bivolarovi právníci prohlásili, že tyto „oběti“ se za „oběti“ nepovažují.

Jakou roli v tom však hraje GéPS? Tento zajímavý příběh prozkoumáme v dalších částech této série.