Zkušenosti lidí, kteří rozmlouvali s anděly

Rubrika: Křesťanství

Autor: Rezonance

Počet lidí, kteří se dokázali spojit s anděly anebo kteří byli velmi inspirovány životem Ježíše či Pannou Marií, nebo dokonce Nebeských Otcem, je velmi velký: Páter Pio, Anna Kateřina Emmerichová, Emanuel Swedenborg, Gema Galgani, opat Eduard Lemy, Svatý Bernard, Jakob Lorber, a další. To všichni jsou to lidé, kteří si skrze čistotu svých duší a mimořádnou víru v nebeské síly dobyli přístupu ke světu andělů. Pro inspiraci přinášíme zmínku o jejich zkušenostech.

Páter Pio

Svatý páter Pio z Pietrelciny (1887-1968) měl velmi neobyčejnou, jemnou a uctivou oddanost vůči svému andělu strážnému. Jeho "malý přítel z dětství - andílek" mu vždy pomáhal. Byl oddaným a inspirujícím přítelem, který (podobně jako velcí svatí mistři) v něm udržoval stálý impuls pro jeho pokrok při nácviku veškerých dovedností. Jeho vytrvalé a diskrétní činy mu ukazovaly cestu, radu a pomoc.

Když obdržel dopis psaný francouzštinou, byl to jeho strážný anděl kdo mu posloužil jako tlumočník: "Pakliže je mise našeho strážného anděla nelehká, tak ta kterou plní můj anděl je bezpochyby ještě větší, když dokáže přeložit příkazy z jiného jazyka". Anděl strážný mu byl důvěrným přítelem, který ráno, jakmile jej vzbudil, společně s ním velebil Boha. "Někdy v noci, když zavřu víčka, vnímám jakoby dokonce nadzvedl závoj a přede mnou se najednou rozprostírá Ráj, s touto vizí spím s blaženým úsměvem na mých rtech, v hlubokém míru, očekávaje mého malého přítele z dětství, až brzo ráno přijde a vzbudí mne, společně se pak modlíme k potěše našich srdcí."

V případě náporu zla je to opět jeho neviditelný přítel, který mu ulehčuje utrpení: "Můj drahý mladý kamarád ničí bolest jenž vzešla z působení těch, kteří odpadli anebo jsou nečistí, pozvedávaje tak moji duši k výšinám naděje".

Pokud se někdy stalo, že jeho anděl zrovna nezasáhl s dostatečně vnímatelnou snahou, páter Pio neztrácel svoji důvěru, věděl jak reagovat skrze lekci bratrství: "Nebudu se k tobě vázat v tom jakým způsobem mě ničí. Někdy cítím že jsem blízko smrti. V sobotu jsem si skutečně myslel, že už to se mnou chtějí skončit. Už jsem nevěděl k jakému svatému bych se měl obrátit, zvolil jsem tedy svého anděla a poté, co mě nechal nějakou dobu čekat se nakonec ukázal: vznášel se kolem mne a zpíval hymny opěvujíc boží majestát svým andělským hláskem.

Trpce jsem se na něj obořil, že mne nechal tak dlouho čekat, ačkoliv jsem po tu dobu nepřestával jej volat na moji pomoc. Abych jej ztrestal, schválně jsem mu nechtěl pohlédnout přímo do tváře, chtěl jsem si uchovat odstup, běžet pryč a schovat se mu. Avšak on, ten nebohý chlapík, přišel s pláčem na krajíčku. Zachytil mne pohledem, takže zvedaje hlavu musel jsem pohlédnou přímo do tváře, jen abych ji shledal celou zachmuřenou...". "Vždy jsem ti nablízku, můj předrahý mládenče", pravil, "neustále jsem při tobě, moje náklonnost k tobě nevymizí dokonce ani s tvým životem."...

Anna Kateřina Emmerichová

Narozena ve Flamschenu roku 1774 rolnické rodině. V roce 1802 ve věku 28 let vstoupila do augustiniánského kláštera, po jeho zrušení vestfálským králem nalezla útočiště v domě jedné vdovy. Od svých raných let byla vedena svým andělem strážným, jehož stálou přítomnost si zcela uvědomovala a který jí každodenně poskytoval podměty pro její život.

Anna Kateřina o něm řekla: "Můj anděl mě volá a bere mě na různá místa. Cestuji s ním... jednou mě takto dovedl ke královně Francie ve vězení (Marie Antoinetta). Když se modlím za ostatní a on vedle mě není, volám jej aby šel k andělům ostatních. Když je poblíž, často ho prosím aby šel na nějaké místo a pak vidím že tak opravdu činí. Můj anděl mě vede k tomu, abych se modlila za duše trpících a často jej posílám ke strážným andělům těchto lidí. Připravuje mě skrze určité symbolické vize na utrpení blízkých nebo i cizích lidí, abych měla čas modlit se za jejich útěchu.

Dostává se mi přesných rad ohledně toho, jak se chovat k lidem se kterými během dne přijdu do styku. Takto vím co jim mám říci a jak, nebo zdali se mám držet v povzdálí. Pakliže se někdo ptá, můj anděl mi dokonce předkládá slova kterých mám použít ke svému vyjádření. Vždy chodí se mnou a dokonce i když na mne útočí temné síly a snaží se mě oblehnout v mé cele, nemohou mi příliš ublížit, protože vždy obdržím pomoc."

Gemma Galgani

Narodila se roku 1878 poblíž města Lucca v Itálii. Přítomnost andělů je v jejím životě takřka nepřetržitá, obklopovali ji a někdy se projevovali i skrze viditelné skutky. Zde je několik zápisků z jejího duchovního diáře:

"Můj anděl strážný mě nikdy neopouští... ani na minutu není ode mne oddělen, pokud s ním mám mluvit, modlit se anebo udělat něco jiného, vždy mi to ukáže."
"Můj anděl strážný mě nikdy neopustil ani v mých nesčetných slabostech a nedostatcích, kterými trpím dokonce i v jeho přítomnosti!"
"Můj anděl strážný mě nikdy nepřestává chránit, učit mě a dávat mi moudré rady. Mnohokrát za den se mi zjeví a mluví ke mě."
"Můj anděl strážný mě nikdy neopouští, dává mi sílu, musím říct že v neděli jsem neměla vůbec hlad, ale on mě donutil jíst, potom také ráno. Každý večer mi nezapomene požehnat, ale také mi vyčinit anebo na mě křičet, když je třeba."
"Můj anděl strážný mi dal nějaké kapky bílé tekutiny ve zlaté lahvičce k pití, řekl mi že je to medicína nebeského doktora aby uzdravila churavé."
"Můj anděl strážný se stal i mým učitelem a průvodcem, plísní mě pokaždé když udělám chybu, učí mě mluvit méně a jenom tehdy, když jsem dotázána. Jednou náš správce říkal ne zrovna dobré věci o jednom člověku, chtěla jsem se do toho vložit ale můj anděl, silný a krásný, mě pokáral. Jindy mi říkává: pokud bys nebyla dobrého srdce, už bych se ti nikdy nezjevil."

Mnohokrát mě učil, jak se chovat v Boží přítomnosti: "...zbožňovat Ho v jeho nekonečné laskavosti, v jeho nekonečné velikosti, v jeho soucitu a všech jeho vlastnostech."

Ukázka z knihy "Svätá Gemma Galgani", Jozef Timuľák 2005:

Gemma svojho Anjela videla očami, mohla sa ho dotýkať rukami a rozprávala sa s ním, ako s inými priateľmi, alebo ako s bratom. Bola zaňho veľmi vďačná. Spoločne sa modlievali a chválili Boha. Niekedy sa vznášal vo vzduchu s rozprestretými krídlami, inokedy kľačal vedľa nej. Pri recitovaní žalmov sa modlili striedavo a pri meditácii ju inšpiroval tými najvznešenejšími myšlienkami.

Je zaujímavé, že vždy, keď Gemma pozdvihla oči k nebu, aby sa pozerala na svojho Anjela a hovorila s ním, úplne prestala vnímať okolie a mohli by ste ju pichnúť ihlou, popáliť ju alebo ňou triasť - nič necítila. To sa jej stávalo aj keď išla po ulici, sedela pri stole, alebo pracovala v kuchyni. Ale hneď, keď sa rozhovor skončil a sklopila oči, zmysly sa jej vrátili a pokračovala v činnosti. Počas rozhovoru s Anjelom na jej zovňajšku nebolo nič zvláštne, okrem toho, že jej nádherne žiarili oči.

A o čom sa spolu bavili? Neboli to žiadne teologické alebo filozofické úvahy o ťažkých témach, ktorým by sme my hádam ani nerozumeli. Presne naopak. Boli to veľmi jednoduché rozhovory, naozaj ako medzi dvomi blízkymi priateľmi. Vypočujme si Gemmine slová:

Povedz mi, môj Anjel, čo bolo dnes ráno s mojím spovedníkom, že bol taký vážny, že ma nechcel ani vypočuť? A napíše mi páter z Ríma, a kedy, odpoveď na list, v ktorom som sa ho pýtala, ako mám jednať v určitej veci? A ten hriešnik, o ktorého bojujem, povedz mi, milý Anjelik, kedy ho Ježiš pre mňa obráti? A akú odpoveď mám dať tej osobe, ktorá ma prišla poprosiť o radu? A čo si o mne myslíš? Je so mnou Ježiš spokojný, alebo čo mám preto robiť?

Či táto úprimnosť a jednoduchosť nepripomínajú evanjeliové "buďte ako deti"?

Anjel bol ku Gemme tiež veľmi milý a láskavý. Okrem roznášania listov a spoločných modlitieb ju ochraňoval v každom nebezpečenstve. Raz, keď sa ktosi v rodine rúhal Božiemu Menu, Gemmu to tak zasiahlo, že odpadla. Ako padala na zem, bola by si udrela hlavu, lenže Anjel ju zachytil a jediným slovom ju prebral. Aj pri tých krutých útokoch diabla jej bol na pomoci a strážil ju. Raz sa Gemma pozabudla v kostole a medzitým sa vonku zotmelo. Tak sa jej zjavil Anjel a viditeľne ju odprevadil domov, aby nešla po ulici sama.

Lenže keď to bolo potrebné, tento Anjel vedel byť aj prísny. Gemma raz hovorí:

Počas posledných dní ma prišiel napomenúť tri alebo štyrikrát za deň.

Inokedy hovorí o jeho prísnosti takto:

Včera som pri stole pozdvihla oči a videla som Anjela, ktorý sa na mňa pozeral s prísnosťou, ktorá ma naľakala. Keď som si neskôr išla na chvíľku odpočinúť, ó môj Bože, aký bol nahnevaný! Pozrela som sa naňho, ale ihneď som sklopila oči. "Nehanbíš sa," povedal, "robiť hriechy v mojej prítomnosti?" Hádzal po mne také prísne pohľady! A ja som nerobila nič, len som plakala a odporúčala som sa môjmu Bohu a Blahoslavenej Matke, aby ma vzali preč, lebo som to už dlhšie nedokázala zniesť. Občas opakoval: "Hanbím sa za teba." Tiež som sa modlila, aby ho iní nevideli takého nahnevaného; lebo keby ho takto videli, nikto by sa ku mne už nepriblížil. Trápila som sa celý deň a nemohla som sa upokojiť. Nemala som odvahu povedať mu slovka, lebo vždy, keď som zdvihla oči, pozeral sa na mňa tak prísne. Tak by som ho chcela požiadať o prepáčenie, ale keď je nahnevaný, nie je šanca, že by tak urobil. Včera večer som považovala za nemožné ísť spať a nakoniec, asi o druhej, som videla, ako prichádza; položil mi ruku na čelo a povedal: "Spi, moje úbohé dieťa," a zmizol.

Ale aby si nikto nemyslel, že tento Anjel bol stále len prísny, počujme ešte rozhovor medzi nimi:

- Drahý Anjel, mám ťa tak rada!
- A prečo?
- Lebo ma učíš byť dobrou, pokornou a robiť Ježišovi radosť.

Naozaj, Gemma so svojím Anjelom jednala ako so seberovným, so všetkou jednoduchosťou a otvorenosťou. Lenže keď to spozoroval otec Germano, nepáčilo sa mu to, pretože považoval za vhodné, aby mu miesto toho preukazovala väčšiu úctu. Dokonca ju obvinil z pýchy. Navyše, s Gemminym Anjelom prišli niekedy aj ďalší anjeli; otec Germano vo svojej knihe píše, že to bola "takpovediac - radostná spoločnosť". Ibaže to ho znepokojilo do takej miery, že Gemme tieto stretnutia zakázal a nariadil jej, aby sa so svojím Anjelom rozprávala úctivejšie a aby neprekračovala určité hranice. Gemma zvesila hlavu a pokorne prisľúbila poslušnosť. Potom sa jej stávalo, že ani počas extázy nevedela niekedy nájsť vhodné slová a musela sa opravovať. A Anjelovi to vysvetlila takto:

Musíme byť trpezliví, milý Anjel. Otec si to želá, takže musím zmeniť spôsoby.

Neskôr, keď sa jej zjavoval, a ona nevedela, ako sa k nemu správať "po novom", bola z toho veľmi zmätená, a tak o tom napísala otcovi Germanovi:

Svätý Anjel skúša moju trpezlivosť. Ani najmenej ho nechcem, a stále mi chce niečo rozprávať. Tak som mu povedala: "Svätý Anjel, počúvaj ma: choď preč, lebo neviem, ako sa k tebe správať." Slovom som vyjadrila, čo cítim. On potom povedal: "Čoho sa bojíš?" "Že neposlúchnem," odpovedala som. A on: "Nie, pretože ma poslal Ten, ktorý ma moc poslať ma." Potom som ho nechala rozprávať. Keď som urobila zle, odpustite mi. Už viac nebudem Anjela počúvať.

Ale otec Germano píše, že tento zmätok bol u Gemmy "počas trvania zákazu", preto sa dá usudzovať, že to bolo len dočasné riešenie, a keď otec Germano časom zistil, že to nie je vhodné, pravdepodobne zákaz zrušil a Gemma sa s milým Anjelom mohla opäť rozprávať ako s bratom, so svojou detinskou jednoduchosťou.

Eduard Lamy

Opat narozen 1853 v regionu Lagers, zemřel roku 1931. Měl mnoho vizí s Pannou Marií a zvláštní andělskou ochranu. Nejvíce zjevné bylo jeho důvěrné spojení s a znalost andělů. Jeho přátelé ho vídávali hovořit k neviditelným bytostem a někdy dokonce i slyšeli hlasy které k němu promlouvaly. Biver Count, doktor věd a velmi rozumově založená osoba, vzpomíná na následující událost z 19. listopadu 1924:

"Toho večera byl otec Lamy mým hostem, dovedl jsem ho k jeho pokoji, kde měl připraveno lůžko. Po 22. hodině jsem byl již v posteli a zhasnul světlo. Po pár minutách jsem skrze dvoje dveře zaslechl živý hovor z místnosti kněze. V naprostém tichu noci jsem mohl zřetelně rozlišit tři různé hlasy. I když byla velká zima, sedl jsem si na postel abych lépe slyšel. Když jsem otce zanechal v jeho pokoji, jsem si jist že byl sám. Teď jsem slyšel různé slabiky ale ničemu, o čem mluvily ty dva neznámé hlasy, jsem nerozuměl, zatímco můj host se vyjadřoval dostatečně nahlas. Všechny hlasy mluvily francouzsky. Ráno, kolem páté, když otec Lamy odcházel do kostela, jsem se ho zeptal: "Otče, v noci, po té co jsme si dali dobrou noc, jsem tě slyšel mluvit a slyšel jsem také jiné hlasy... nebyli to strážní andělé?" Usmál se a pravil: "Možná. Existují slova potěchy." Během dne můj host na opakovanou otázku odpověděl, že jsem slyšel hlasy svatého archanděla Gabriela a jeho strážného anděla, ale že o tom nemám s nikým mluvit."

Svatý Bernard

Bernard z Clairvaux (1090, hrad Fontaines u Dijonu - 1152, Clairvaux) byl významný středověký teolog, filosof a myslitel, zakladatel Cisterciáckého řádu. Narodil se ve na hradě Fontaines roku 1090 nedaleko Dijonu jako člen významného šlechtického rodu. Krátce před jeho narozením měla podle legendy Bernardova matka živý sen, že porodí psa s rezavou skvrnkou na hřbetě. Zpovědník jí vyložil sen tak, že porodí syna, který bude jako věrný pes střežit dům boží a štěkat na nepřátele víry. Bernard opravdu silně tíhl k víře a vyrostl v ctnostného mladíka. Získal vzdělání v klášterní škole a po jejím absolutoriu se rozhodl pro řeholní život. Se třiceti druhy se usadil na otcových statcích v Chatillonu a společně se připravovali na vstup do řehole. Roku 1112 vstoupili do kláštera Cisterciáckého řádu v Citeaux. Pro svou horlivost byl Bernard po třech letech ve věku 25 let vybrán, aby založil nový cisterciácký klášter v Clairvaux.

"Milujme anděly, kteří jsou našimi průvodci a našimi učiteli, zastupují našeho Otce a byli nám jím poslány. Klaňme se pravdě, protože jsme syny božími. Jsme jimi, i když to plně nechápeme, jelikož jsme toliko stále dětmi. Ale třebaže jsme ještě dětmi a stále nám zbývá projít dlouhou a nebezpečnou cestu, proč bychom se měli bát s takovými úžasnými ochránci? Nemohou být poraženi, ani podvedeni, chrání nás na všech našich cestách. Jsou věrní, moudří a mocní. Proč se tedy tak strachujeme? Jediné co máme udělat je následovat je a být jim poblíž. Tak zůstaneme vždy pod ochranou boží."

Emanuel Swedenborg

Švédský vědec (1688 - 1772), autorita v oboru metalurgie, vynikl jako důlní inženýr, voják, astronom, fyzik, zoolog, anatom, ekonom a poslanec, byl opravdovou živoucí encyklopedií. Studoval také teologii a byla mu předurčena skvělá kariéra. Byl synem protestantského kněze a od dětství spontánně inklinoval k introspekci a náboženským zkušenostem. Doktorát filozofie složil ve svých pouhých 21 letech. Aby se setkal s vědeckými celebritami své doby, procestoval Swedenborg celou Evropu. Když se roku 1714 vrátil do Švédska, dostalo se mu díky jeho univerzálnímu učení a odvážným vědeckým teoriím, které jej dnes činí geniálním předchůdcem své doby, slávy a uznání.

Roku 1743 napsal: "Pán mi odhalil jemný svět a poskytl mi sílu komunikovat s duchy a anděly.". Od té doby se Swedenborg přestal zajímat o vědu a věnoval se popisu duchovního světa, který se mu postupně odkrýval. Rozpoznal to s precizností, kterou získal svým vědeckým vzděláním.

Ukázka z knihy Emanuel Swedenborg, Nebeská tajemství, 9670.2:

Andělé nejvnitřnějšího nebe se nalézají v souvztažnosti s těmi aktivitami těla člověka, které náležejí doméně srdce a malého mozku. Andělé středního nebe se zase nalézají v souvztažnosti s těmi aktivitami lidského těla, které náležejí doméně plíce a velkého mozku. Ty první se nazývají autonomní pohyby (protože se projevují jakoby spontánně), zatímco ty druhé jsou pohyby ovládané vůli. Z toho také vysvítá kvalita dokonalosti jednotlivých nebí. Andělé, kteří zprostředkovávají styk mezi oběma nebi a tak je spojují, jsou v souvztažnosti s srdečními a plicními pleteněmi, jejichž prostřednictvím dochází ke spojení srdce a plic, a také v souvztažnosti s prodlouženou míchou, ve které se spojují vlákna malého mozku s vlákny velkého mozku.

Jakob Lorber

Narodil se roku 1800 jako syn rolnické rodiny v malé vesnické obci Kaniša u Mariboru ve Štýrsku. Od dob svého studia na škole v Mariboru se stal talentovaným varhaníkem v katolickém kostele. Pokračoval ve studiích aby nastoupil dráhu učitele v Grazu, hlavním městě Štýrska, ale později se rozhodl zcela věnovat muzice. Lorber se stal profesorem hudby a díky svým koncertům si získal pověst vynikajícího hráče na housle. Na své 40. narozeniny obdržel nabídku stát se kapelníkem v Terstu, ale jeho život měl nabrat zcela jiný směr:

...zrána 15. března, když Lorber pln naděje a radosti chtěl povstati s lůžka a konal právě svou ranní modlitbu, uslyšel v prsou na místě srdce zaznít zřetelně hlas, který k němu zvolal: "Vstaň, vezmi pisadlo a piš". Ohromen uposlechl tohoto hlasu, vzal pero a napsal slova, která k svému úžasu slyšel v srdci jakoby nanejvýš jasně vyslovený myšlenkový proud. To, co podivně slyšel a přesně napsal, znělo takto: "Takto praví Pán pro každého a je to pravdivé, přesné a jisté: Kdo chce mluvit se Mnou, ať přijde ke Mně a Já mu vložím odpověď do srdce. Avšak jen čistí jejichž srdce je plné pokory, uslyší zvuk hlasu Mého.

A kdo přede vším světem Mně přednost dává, Mne miluje jako něžná nevěsta ženicha svého s tím budu ruku v ruce kráčet; bude Mne povždy zřít jako bratr bratra a jako jsem Já ho již od věčnosti zřel, dříve ještě nežli byl.
Když Jakob Lorber uslyšel tato slova a nanesl přesně na papír, zcela rozechvěn a slzy mu stékaly po lících. Uznal Nejvyšší hodným jeho nepatrného hříšného člověka, dáti mu jako prorokům Starého a Nového Zákona poselství pro lidstvo? Skromný, pokorný muž mohl sotva tomu věřit. Ale hlas mluvil se vší jasností mocně a neodolatelně A tak musel Lorber znovu uchopit pero a psáti dále co bylo k němu mluveno. Byla to celá kapitola plná nejnádhernějších nauk božské lásky a moudrosti. A druhého dne šlo to dále, kapitola za kapitolou...

V roce 1958 napsal Lorber jednomu ze svých přátel: "Ohledně vnitřního hlasu a způsobu jakým jej vnímám nemohu říci k tomu více než že ho slýchám v duši, jakoby v oblasti mého srdce, jako velmi jasnou myšlenku, zřetelnou a čistou, která je vyjádřena slovy. Nikdo z lidí kolem mne tento hlas neslyší, avšak věz, že pro mne je tento požehnaný hlas zřetelnější a jasnější než jiné zvuky."